Nahá sousedka tantra plzen

March 3 Mar

Nahá sousedka tantra plzen

Když někdo na interně umře tři sestřičky nad ním stojí já ti oči zatlačím já ti bradu podvážu já ti sejmu prsten A pak se jedna vrátí pětkrát škrtne než si zapálí a koktá: Havrani za nohy ho táhli Malým zvonkem vyzváněl kůžičkář — krááličííí — kužéé krááličííí —   ptám se a ptám a je tam celá zoologická zahrada a neusínám Na konce svých vlasů připoutám trudný myšlenky budu se točit jako kolotoč točit dokolečka až udělám bác Na rakvi sedí funebrák: Ale kdo dnes nebere oblbováky?

Raděj na to nemyslet! Tam na dně hryžou proudy hrany kamenům Raděj to zaspat raděj to zaspat A kdo nás probudí? Kolony aut stály tiše uprostřed listopadových polí přikryl jsem mrtvého přítele dekou Silnice plná skla suchá tráva kolem krajnic v čerstvém oraništi vůně hlíny a havrani — kužéé krááličíí kužééé — Do měst přilétají pterodaktylové usedají na společné antény a krákorají Porucha bude na mém přijímači V hlavě mi zuřivě vlaje černá vlajka zaražená žerdí v srdci Přiviň se miláčku i ve spánku celým tělem ať přes kůži cítím jak tvá krev píše Braillovým písmem Letos jsem nestihl zrýt záhony shrabat listí Dívám se často na náš ubohý karlínský dvorek Kromě holubů a vrabců snad jen pár sýkorek Avšak minulý týden na lípu pod okny kde se vzal tu se vzal: Ozvěny, které se nevrací… Když mě Mirek Huptych opakovaně vyzval, abych coby zakládající člen Gloretu — který se obdobně jako se VŘSR slavila v listopadu, jmenoval Club 69 podle roku svého počátku — marně jsem šátral v chátrající paměti, snaže se zahnat do houfu předávno rozprchlé gangliové buňky… Kdo mě zná, a to jste všickni — je mu jasné, že je to dílem největším a nezpochybnitelným Práce C2H5OH, tedy alkoholu, kterýžto jsem vrchovatě konzumoval pod heslem: Panáka tam zazděte, na opici nehleďte!

No a to, na co jsem si ještě z předetanolové doby vzpomněl, popsal už Mirek. Beztak se naše vzpomínky protínají, takže se můžou klíďopíďo dublovat v mé interpretaci. Podal mi studenou ruku v úrovni prsou, takže jsem si chvíli myslel, že ji má kratší, a drobet zapochyboval, zda v Clubu nebude takových víc… Byl jsem totiž dost pyšnej na to, abych si myslel, že jsou po stránce básnictví na mě všichni krátký!

Nevím, jestli mezi heterosexuály může tak nahonem přeskočit nějaká jiskřička kamaráčoftu, ale mezi Mirkem a mnou se něco takového odehrálo, a tak hned po klubové introdukci jsem si znovu namastil pysky byl mrazivý leden a v poetickém rozpoložení jsme doputovali na Můstek do vinárny U Tří bílých beránků. Vytáhl jsem sešit pečlivě a úhledně přepsaných básniček a Huptych k nim vtěloval svá stanoviska sedmnáctiletého kritika. Vtom — aniž bychom si cokoli objednali — přitančil rozněžnělý vrchní se dvěma bílými dvojkami a že je to pozornost podniku.

Což o to, podnik to byl čistej, ne moc drahej, jenže plnej buzerantů dnes se jim říká gayové , což jsme zjistili díky bližšímu ohledání a vtíravému očnímu kontaktu natěšených hostů — včetně personálu — kteří si jistojistě mysleli, že v tom jedem s nima… Gloreťácká zima přešla v jaro, léto, ba i podzim a my toho — pohříchu nejčastěji jen ve třech se Zdeňkem Šimanovským, který vše pořád řídil — stihli dost na to, abychom si mohli namlouvat, že máme světu co říct! Občasné společné výlety byly poezie sama, mám-li té vzpomínce obrátit kapsy — krásné slovo bylo pro mě personifikací života jako takového.

Gloret bylo všechno kolem mne a já se nebránil vybičovávat se k novým a novým básničkám, s nimiž jsem šupajdil za Mirkem, který jim čas od času homologovanou síťkou vychytával mouchy — tedy pokud jsem na to byl ochoten přistoupit byl to jediný člověk, kterého jsem nepodezříval z machrování, protože byl až dojemně upřímnej — kteroužto etymologicko-entomologickou činnost jsem mu rád vracíval.

Protože mi poezie učarovala natolik, že jsem jí byl promáčený i promaštěný ty přívlastky si odporují, poněvadž omastek nepustí k tělu vodu a na zmáčeným těle se mastnota neuchytí a skane k zemi…, ale takový byl už holt můj postoj ke slovu a ději , setkávání s veršovnými blázínky pro mě byla jedna velikánská paleta veršů, v níž jsem namáčel všednodenní štětečky — abych to kainarovsky zbásničkoval — a zadělával si tak na potencionální nevšední vzpomínky.

A stejně si myslím, že jsme tehdy byli tak trochu kasta, my gloreťáci, a i ve stínu oficiózních postaviček, které se opíraly o pěticípou, jsme se hřáli na výsluní zájmu. Tedy pokud ti kolem nás neměli vybité baterky… K tomu měrou nemalou přispěl redaktor rozhlasového Mikrofóra Jirka Tušl, jemuž jsem tenkrát poslal celkem čtyři poetické dopisy podle ročních dob , které — jak říkal — jej inspirovaly k založení Mikropoetického fóra — tribuny mladých autorů.

Jirka mě delegoval k setkání básníků ve Staré Roli u Karlových Varů a já tam v roce jako jediný z naší grupy třímal gloreťácký prapor. Leč tam pro náš nápad měli pramalé pochopení, možná i proto, že jsem jim pozvracel schody až do sklepa — kam jsem chtěl vtulit obsah malé strany… Ale už tři měsíce nato jsem v ostravské celonárodní soutěži Generace potěžkával cenu coby absolutní vítěz a s gloreťáckou vlajkou u srdce mně tu palma vítězství vyrostla i v roce a o rok později.

Jakousi domovskou stanicí se pro některé z nás stal Klub v Michalské — semeniště poezie i hudby, kam Jirka Tušl zval známé i neznámé autory a muzikanty. Měl jsem tu několik pořadů, které mezi čtoucími najdou své pamětníky. Jestli jsme tu ochutnali pár skleniček, nezřídka jsme pak pokračovali v laskavých vinárnách po celém území hlavního města. Stav ani pozdní hodina mně nedovolovaly dopravit se do dvacet kilometrů vzdáleného bydliště, takže jsem nikdy neodmítl Mirkovo pozvání, abych se vyspal na pitevně.

Přesněji řečeno v Nemocnici na Bulovce, kde Mirek skalpelem rozmlouval s nebožtíky. Jednou, když jsem potřeboval být dřív doma, stopnul Mirek nákladní avii s funebráky, co mu vozili nehybný příděl. Sám si sedl na kraj sedadla a že vystoupí u tramvaje. Funébr říznul zatáčku a Mirka, jak byl vmáčknutý v kabině, bylo najednou půl venku.

Jeden z havranů ho v poslední chvíli zachytil, aby nespadl pod projíždějící auto, a okomentoval to slovy: To jsem s díky odmítl — představa, že vystupuju v Líšnici čp.

Co do Gloretu — právě s Mirkem Huptychem jsem trávíval nejvíc času, který už dávno přesáhl gloreťácké mantinely. Nejvíc jsme jezdili na Bezděz — holt Mácha táhnul romantické duše, a táhne doposavád. Jen s jedním rozdílem: Když jsme si — tuším před třemi lety — zopakovali pěší anabázi z Dubé na hrad, zdecimovaný Huptych se uložil ve stejnojmenné vesnici u rybníka do trávy a z posledních sil zašeptal, ať pozdravuji vlašt…, vlastně káňata nahoře, a pak mu řeknu, co je tam nového.

Nového nahoře nebylo nic, avšak dole jsem natrapíroval spícího Huptycha s povalenou lahví vyžahnuté desítky. V té době se Josef Peterka jakožto externí redaktor Mladého světa ještě neprofiloval v roli bolševika, jak jsme ho — žel — nemohli nevnímat až do Listopadu, než zmizel v propadlišti veršů a zapomnění… No nic.

Do líšnických strání jsem si nosil Šiktance, Šotolu, Palivcova Síta, všechny dostupné Mikulášky… Věděl jsem, že někde v pozadí stojí K. Mácha a čeká, co to se mnou udělá. A dobrovolně jsem se nechal srážet k zemi verši Rusa Alexandra Kušnera: Jednou — chytřejšího kamaráda nemaje — jsem za ním jakožto za jediným gloreťákem-doktorem přišel v delikátní věci. Po jakémsi všivém styku s jakousi kdesi jsem si uhnal filcky, kteréžto bestie nešlo utopit ve vaně.

Ve své psychokanceláři někde Na Poříčí mě Zdeněk nejdřív chlácholil, že to k poezii tak trochu patří a obohacuje ji to o nové zážitky — to abych neupadal do deprese, že už mi to zůstane — až mi nakonec poradil: Masaryka… Byla to divná doba i pro Gloret, který se však měl rozrůst o nové přírůstky.

Na záchodě v baráku, v němž jsme básnicky zasedali, přitočil se ke mně chlapík s fouskem a s tím, že ho za mnou posílá Petr Skarlant, aby mě vyhledal, že prý máme podobnou poetiku.

A tak jsme se, močíce, představili a já dodnes nevím, jestli ho Skarlant poslal taky na ten záchod, ale jistý je, že básničky Jirky Kukaně — neboť on byl ten ulevující si mladík — mně vždycky pasovaly a já toho kluka mám od tý doby rád. Jirka se tehdy zabýval telefony a já na něm jeden, takový béžový, vymámil. Chtěl jsem ho vyměnit za můj starý černý v archivu Ministerstva práce a sociálních věcí, kde jsem si na protest proti komoušům u vesla válel šunky a napsal fůru básniček do sbírky Žena na pravoboku vyšla až v roce Protože ty barevný drátky a bužírky byly pro mě portugalskej městys, něco s něčím jsem pospojoval, zauzloval a… a když jsem zvedl sluchátko, chvílemi se ozývalo regulérní vysílání rádia Svobodná Evropa což s komunistickým ministerstvem nebylo právě kompatibilní a do toho povely jako: Jednou, když jsem si chtěl podmalovat náladu ku psaní veršů, upadl mi reproduktor stereomagiče a urval se drátek.

K mému překvapení však ten reprák fungoval jako rádio a hádejte, co se z něho linulo? No zase ta Svobodná Evropa! Nedlouho potom jsem mamince vyměňoval šňůru u žehličky a po nestandardních zkušenostech byl připraven na všechno… Nesčetněkrát reprízovanou roli v mém životě hrál další Gloreťák — Lojza Marhoul. Hodnej, způsobnej, morálně bezúhonnej kluk z Čisovic, k němuž to i dnes mám přes kopec tři kiláky, ale z důvodu rozvinutého kapitalismu, a s tím spojeného nedostatku času uprostřed existenčního shonu, vídáme se poskrovnu.

Ne tak před pětatřiceti lety! To jsem jej sekýroval a ve jménu vesnické poezie mi máloco, co tehdy psal, bylo recht. Lojza mi odpustí, když napíšu, že jeho chtíč se onehdy odbýval toliko na papíře a ženy se mu nevyhýbaly jen v představách.

Ale vařit teda uměl všechna čest! Jednou jsem ho vyzvedl doma a mašírovali jsme na Skalku u Mníšku. Fakt, že jsme vedli učené dišputace na téma matičky Poezie a fotili se s olbřímými bolševníky v rukou, byl jen předzvěstí toho, co jsem Lojzovi řekl: A to také byla svébytná vstupenka do naší gloreťácké společnosti a Lojzík, hotelovou školou v Mariánkách posvěcený výtečný kuchař, si nás nikdy nemusel kupovat delikatesami a la Marhoul, jimiž je pověstný daleko za hranicemi čisovické zahrady, na níž každoročně pořádá poetické sezení.

Pár dní potom, co byla ustavena Charta 77, jsem místo nemocného spoluvesničana jel do Krkonoš na výběrovou týdenní rekreaci. Kulturní referentka jménem Zita pořádala seznamovací večírek a každý kraj si měl něco připravit. Já zašátral v gloreťácké paměti a vytáhl několik básnických es, která jsem pospojil do jakéhosi pásma, že lidi z našeho turnusu ani nedutali. Ale když jsem na pódiu zaúpěl: Huptych , tváře se jim potáhly barvou zapadajícího slunce, a nebylo to od jejich odpoledního padání na sjezdovce pro začátečníky.

Jenže když jsem byl u veršů Zuzany Trojanové: No a když před koncem produkce ještě zazněly veršíky Lojzy Marhoula: A tak vygradovaná poezie kamaráda Lojzy přesně oslovila erotogenní zóny roztoužené kulturní referentky a doprovodila mě do Zitina mansardového budoáru pod střechou.

Co bych vám Jarko, odpusť! A že jich bylo… Rok nato se mi na národní literární soutěži v Lounech natrhlo srdce a do tý průrvy spadla moje pozdější první žena-manželka, za níž jsem se v roce odstěhoval do Brna. Tím byly mé gloreťácké aktivity na dlouhých pět let, než jsem dal moravské metropoli vale, umrtveny.

S poetickými druhy Brožek, Huptych došlo k setkání jen při jarním vinném pochodu, který pravidelně pořádal někdejší redaktor Brněnského večerníku Jiří Pavel Kříž, dnes dlouholetý a výtečný divadelní kritik deníku Právo. Nevynechal jsem jediný legendární Křížův Koburk poblíž Jablonného nad Orlicí, kde jsem se s gloreťáky potkával a popíjel s nimi. Nikdy nezapomenu na ostrovtip Pavla Vernera, který občasný záumný hovor usměrňoval do srandy. Tak se stalo, že měl jednou s sebou Huptych foťák, aby pořídil snímky, jež budou jednou historické.

Toho využil Pavel, milý foťák sebral a spiklenecky na mě mrknul, že půjdem k nedalekému lesu jako na záchod. Prdlajs záchod — rychle obnažil panímandu a přikázal mi: Zatímco já byl možná nervóznější než sám autor, čapli jsme v žižkovském skladu Mladé fronty tašku narvanou prvotinou a valili ji každý za jedno ucho, čímž jsem získal i fyzický pocit, že pomáhám na svět něčemu, co budou generace našich potomků reprintovat do kožených foliantů se zlatou ořízkou!

Naše cesta do Karlína vedla potemnělým žižkovsko-karlínským tunelem, jenže my se nebáli nic — vždyť jsme s sebou měli Střelce, dokonce spoustu Střelců, takto autorských výtisků. Stejné pocity k realitě jsme chovali v první knajpě, do níž jsme zabrousili a v níž jsme realizovali první zapití génia… Brněnská anabáze mne do Prahy zavála jen zřídka a vyjma toho, že jsem se já — přísný individualista — poprvé v životě musel zapojit v dělnické profesi do kolektivu a vážit si práce druhého, vyjma recenzí v Brněnském večerníku, díky Ludvíku Němcovi spolupráci s brněnským rozhlasem a členstvím v tamním Klubu spisovatelů, spojeným s výjezdy na severní Moravu a Slovensko, jsem na své literátství zrovna pyšný nebyl.

V tomto směru bylo pro mne vysvobozením, když jsem se po pěti letech a jednom rozvodu roku vrátil do rodné Prahy a nerodné, zato útěšlivé Líšnice! Byl jsem v Kristových letech, drobet ukřižovaný, prošlý malým očistcem.

O Honzovi jsem záměrně zatím nemluvil. Byl pro mne totiž malým zjevením, protože nikdy nebyl, a najednou Tu Byl — vysokej, sympaťák, co umí mluvit a píše mu to. Bylo to u Huptychů a seděl proti mně s tuším svou pozdější první ženou. Statistika mi nikdy nešla a existence Honzových pěti šesti?

Díky Honzově vstřícnosti jsem v jeho střešovickém doupěti strávil řadu nocí, během nichž bych se po prodělané pijatyce dozajista nadobro ztratil v osidlech hlavního města.

Nadto mně už zpravidla nejel žádný autobus do mého venkovského sídla, a když jsem ho přesto zkoušel chytit, vídával jsem mu záda a mockrát šel do Líšnice pěšky, přicházeje za kuropění. Ale zkoušel jsem to i z druhé strany — z Dobříše — to když jsem v autobusu usnul po gambrinusu a přejel na konečnou… Honza míval záchod na chodbě a já se vždy těšil na ranní rituál v této místnůstce, odkud jeden mohl přehlédnout značnou část Prahy 6 a celý ten ruch ranního města.

Ale na co jsem se vždy těšil nejvíc, byl pohled na poličku s knihami. Ano, u Macháčků bylo tolik knih, že je museli dávat i na záchod, a navíc to byl full servis pro každého, kdo nechce přijít o svůj jitřní podíl literatury.

Nevšímal jsem si zde uložených klasiků, mě zajímal jen jeden titul: V souvislosti s činností, kterou jsem byl právě prováděl, mně název knihy pokaždé připadal — jak se u nás na venkově říká — signifikantní. Na jedné Macháčkově svatbě — čtvrté snad? Bylo to v Karlových Varech, ale víc z paměti nevydoluji, neboť ani rybniční koupel mi nevrátila střízlivý pohled na tu veselku.

Což o to, moje veselky byly taky veselé, aber die Enden — ale ty konce… V osmdesátém pátém, po návratu z Brna, kdy všude smejčil pelichající ocas normalizace, zametaje si únikovou cestičku před postupující gorbačovskou pěrestrojkou, jsem čirou náhodou zakotvil na brigádě v molochu jménem Řempo.

Za týden ze mě udělali vedoucího obrovitého skladu a já se stal králem i zajatcem provázků i konopných lan brali je od Berousků i z Pankráce… , šmirglpapíru, tisíců kotoučů kobercových pásek, které by spolehlivě dokázaly zavřít zobák všem těm neutuchajícím žvanilcům ze Svazu na Národní. Pro moji tvorbu se nestala inspirující jen nedostudovaná zdravotnice Eva, jež byla pode mnou nejen z hlediska skladnické hierarchie, dočista jsem podlehl kouzlu zlodějny, pro niž podřízená, ale šikovná skladnice připravovala půdu.

Při prohýřených akcích, naplněných poezií nevšedních nocí natahovaných daleko k ránu, v nenasytných skladových kamnech — když jsme byli líní jít na dvůr pro brikety — padly za oběť desítky patnáctikilových balíků konopí pro instalatéry… Díky takové žhavé inspiraci mi to psalo jako Belzebubovi seznam hříšníků.

Rovněž bilance mé řempácké anabáze byla důstojná: Mé dny všední, ale zejména básnické se tehdá jevily značně rozháranými a zmatek mnou cloumal na nejvyšší míru. Zřejmě se přenesl i do korektorny literárního Kmene, kde mi v té době vyšla básnička věnovaná plzeňské básnířce Helence Šlesingerové, k níž dodnes chovám rezidua kromobyčejné náklonnosti.

Životodárná tekutina tak dostala onačejší tvar a význam, když k ní přidali rozverné u, takže se z krvičky náhle stala kurvička.

Dodnes to nepovažuji za kouzlo nechtěného a při pomyšlení jsem stavu rudnout… Nové vztahy mě natolik schlamstly, že jsem popouštěl uzdu poezie a nebyl štont odnést do nakladatelství MF avizovanou Ženu na pravoboku. Když mi dal Mirek literární nůž na krk, že už je nejvyšší čas, převrátil jsem šuplík se zažloutlými papíry a předal mu salátové vydání mé příští prvotiny. Přepsal to — chudák — z těch cárů papíru, a za mne, který byl v toku, odnesl tu léty oprýskanou poezii do Mladé fronty. Jenže já se k vlastním básničkám vůbec nechoval vždy zrovna příkladně.

Něco jsem někde napsal, strčil do kapsy — a protože jsem často nelíhával ve vlastní posteli — asi to vyklouzlo z trenýrek či to vzal luft, když jsem usnul v terénu. Neurékom těch básní padlo do ticha Slavkovského lesa u Kynšperka nad Ohří, kde jsme v Pidově režii šťastně odsilvestrovali. Vůbec všechny ty akce, které připravil Pepík Kejha, stojí dnes za víc než jen za vzpomínky.

Moc ti, Pido, za ně děkuju! Takže ta patnáctistránková báseň, kterou si vyposlechli Honza Macháček, Pavel Verner, Mirek Huptych a ty zmiňované ovce… kdeže je… Voli ji vypili… A to chlapci říkali, že je moje nejlepší, co jsem kdy napsal… V té pošumavské krajině se odehrál taky jeden z nepěkných incidentů: Chlapci šli před námi pár stovek metrů a brali to, jako že si vedu z Vlastějova milou a oni nám dělají křeny.

A tak je napadlo na asfalt okresky vymočit obří srdce coby symbol rodící se lásky. Ale já se tenkrát vážně namích, poněvadž ta paní, jinak manželka primáře na plicním, byla pro mne zjevením uprostřed tehdejších nekonečných tahů. Ve slastných sedmdesátých letech jsme ale také odjeli silvestrovat do Vejprt v Krušných Horách, na samé hranici s někdejší NDR.

Tam se nejvíc vyznamenal Luboš Brožek, který se cítil být nastávajícím otcem, neboť jeho Dáša byla samodruhá. Říkali jsme si — soustřeďuje se, vnitřně píše, zaznamenává, usebrává se stran literatury, nechme ho bejt! Když Luboš po hodině přikvačil za námi do klínovecké restaurace, ptali jsme se: Proč jste na mě nepočkali, vy volové? Jsem jedno kuří oko a sotva jsem se sem dobelhal.

Dolů už to snad půjde samospádem. Navečer se ve vejprtském sále konala velká diskotéka, na níž se z širokého okolí sjela tancemilovná omladina. Bylo to nevídané — jakmile maníci uhodili do kytar, všichni do jednoho se zvedli a svíjeli se v rytmu bigbítové kutálky.

Kromě jednonohé odrostlejší obyvatelky pohraničí jsme jako jediní sedící museli vypadat coby ignoranti a nafrnění Pražáci, kteří pohrdají krušnohorskými akordy.

Já se motal kolem místních, kteří instalovali takzvanou barevnou hudbu, a ve svých sněhobílých džínách značky Lee se připravoval na vlastní taneční produkci. Jestliže mne však zdejší frajeři dokázali akceptovat ještě tak na pokec, jestli v Praze ještě stojí Národní divadlo, kolik tam žije lidí a ták, moje mrouskání jim nějak nebylo recht. A když jsem si ke svému nevázanému tanečnímu reji vybral tu nejpěknější buchtu, která patrně patřila zdejšímu vekslákovi s ochrankou, dílo zkázy bylo dokonáno.

Jak jsem se tak vracel ke svým na ubikaci, utrousil Mirek: Chlapci, co nebyli daleko od rány, nandali mi jich totiž pár na dvoře za tu krasavici, až jsem se svalil na hromadu uhlí, která moje běloučký džíny přebarvila tak, že kdybych to byl tenkrát patentoval, mohl jsem za ten nápad, jenž se podobal plesniváčům, jež o mnoho později dobyly svět, sebrat pěknej majlant… Jenže nejintenzivnější vjem, kterej jsme si s Mirkem z Vejprt odnesli, měl teprve přijít. Něčemu tak přízračnému, jako bylo vejprtské vlakové nádraží, se naše fantazie nedokázala ani přiblížit.

Půlka obrovského nádraží, které jako by vypadlo z oka popisu Franze Kafky, byla u nás a půlka v Německu. Procházeli jsme obrovskou šedivou budovou se spoustou dveří, nikde nic a nikde nikdo. Sondovali jsme s Mirkem, kdy nám z tohoto veskrze neuvěřitelného a bohem poezie i prózy zapomenutého městečka kde jsme v antikvariátu natrefili na unuděnou a nešťastnou prodavačku původem z hlavního města, u níž jsem si koupil nedostatkovou Reynkovu sbírku , pojede vlak do Prahy.

V obrovité nádražní hale se proháněl průvan, který zjevně nepatřil ani Čechům, natož Němcům — v tom magickém bezpohlavním ránu nikomu nepatřilo nic: Až… až jedny dveře povolily a nám dvěma se naskytl pohled, jaký ani v těch nejsurrealističtějších snech neměl obdoby. Blesková surová skutečnost viděného nám ani nedovolila štípnout se do tváře, je-li to vůbec pravda… V nějakém velínu, či co to bylo, s blikajícími žárovičkami, gombíky, páčkami a kdovíčím ještě, seděl na židli chlap v ajznboňáckém mundůru s červenou čepicí výpravčího na hlavě.

To by samo o sobě byl prvního ledna hezký obrázek, ale tím obraz zarámovaný ušmudlanou nádražní oficínou zdaleka nekončil. Modrý stejnokroj měl ten člověk jen v horní části těla, spuštěné oblýskané kalhoty však se dotýkaly linolea, na němž klečela — podle insignií na erárním kabátci zřejmě místní pokladní, s hlavou kmitající v jeho obnaženém klíně… Málem jsme dveře zase zabouchli, ale ajzboňačka vykřikla: Náš pobyt v surreálnu tím však ještě neměl skončit — mezi desítkami oken a dveří byly jedny, které podezřele voněly po slepičí polévce.

Byly označeny malou hrdou cedulkou Restaurace. Nevejít dovnitř, když jeden vlastně oba potřeboval spláchnout ty snové, a přece tak funkční kontury nádražní felace, znamenalo by, že si z pohraničí odneseme jakousi duchovní kopřivku, která furt svrbí… I dali jsme si po pivu a probírali silvestrovské zážitky. V rodinné hospůdce sedělo několik štamgastů, skrz otevřené dveře bylo vidět do domácnosti výčepního a na zemi v lokále si hrály dvě malé děti.

V televizi nad pípou, na pozadí sloupkových hodin unavoval prezident Husák nejapným novoročním projevem. Ačkoli on byl možná i trochu japný, těžko říct, výčepní mu totiž zatnul tipec, ale pozor!

Mezitím do knajpy dorazil na posilněnou nádražní gigolo, rozvalil se za umakartovým stolem a směrem k nejvyššímu komunistovi, který otvíral hubu jak kapr na suchu, začal troubit na křídlovku Il silenzio, u nás známou pod jménem Večerka.

Troubil dlouho a poctivě. A my si na to konto objednali rumovou rudnu a panáka jsme poslali křídlovkáři. Tahle příhoda snad úplně a nejvystižněji charakterizuje tu dobu reálného socializmu. Takhle jsme žili v hrabalovsko-kafkovské říši poezie.

Jako frekventanta školičky tvůrčího psaní pod honosným názvem Socialistické akademie mne osud zavál na třídenní výjezdové školení-setkání do Hvězdonic na Benešovsku, kde jsem se seznámil s učitelkou-básnířkou a pak s ní kohabitoval v patře nad hospodou v Davli.

Nejužitečnější dividendou tohohle soužití bylo uspořádání literárního mecheche První Všekámošské konference a také poslední tamtéž. Už od rána jel v hotelu V Pivovaře, kde se akce konala, na obláčku vodky, ferneta i piva. Ale jináč se zadařilo, tedy aspoň prozatím. Brzy má učitelka obdržela takzvané křížkové lázně, které človíčka opravňovaly vzít si na ten týden s sebou oficiálního partnera, s nímž nesdílí toliko lože.

I šel jsem si na havelský místní národní výbor pro potvrzení, že s dotyčnou žijeme ve společné domácnosti. Zavilý dědek předseda mě odbyl se slovy: To ti přece nikdy nedám! Až konzumující dobráci mne uvedli na pravou míru, takže jsem se dověděl, že si ten mlsnej starej kocour na tu mou holku myslel.

Ona totiž pro městečko občas něco dělala — vítání nových občánků aj. Protože jsem se už před příchodem do Davle posilnil ve Sloupu několika kousky chmeloviny, U Bendů jsem to přikrmil, v těsné součinnosti s párem velkých rumů. A koho jsem na ulici nepotkal…? No přece toho mizerného předsedu, an si pod paží nese kulatej chleba z krámu. Byla to příležitost, jak narovnat mé uražené ego, a tak jsem na toho platonického obšourníka spustil: Při brzkém vyšetřování mně fízláci přečetli třináct sprostých slov, která jsem údajně na adresu zasloužilého komunisty užil, a obvinili mne z útoku na veřejného činitele.

S ohledem na to, že zdivočelá bolševická kobyla už od lednových událostí toho roku 89 kopala jako zběsilá, hrozily mně strašlivé čtyři roky žaláře, neboť můj ojedinělý protest považoval soud za kontinuální protisocialistickou snahu demontovat státní zřízení dělníků a rolníků. Jen zásluhou kolegy básníka Františka Taliána — dnes mého zaměstnavatele — a jeho šikovných známých právníků jsem se nedostal do temnice, ale na náhradní rozsudek padl veškerý honorář za prvotinu Žena na pravoboku, ba ještě víc… Koncem osmdesátých let jsme se s Mirkem Huptychem na jednom z výletů dostali k Máchovu jezeru a tam tváří v tvář rudé kouli na západní obloze — po krk ve vodě a s lahváčem v horních končetinách — přísahali nenávist k Ivanu Skálovi, Donátu Šajnerovi a všem těm nýmandům a šaškům v cirkusu zvaném Česká literatura, kteří — žel — třímali veslo Československého spisovatele.

Na zpáteční cestě vlakem, značně zdecimováni, ztrestávali jsme zbylé flašky 6 ks a já se v cizím kupé krutě zamiloval… Bylo září Svatbu jsme měli v salónku Klubu spisovatelů a básníci mi byli oporou. Číšník Venca Tumpach mi blahopřál typickým: Byl tu s námi Michal Černík, kterého před pár týdny udělali tajemníkem Svazu.

V náladě, která mě neopouštěla i proto, že jsem tu měl do čeho píchnout byla z Plzně, víc vám neřeknu , jsem Michalovi sdělil, že je člověčí kurva, která v tom prorežimním maglajzu jede s nima.

Tááák — a teď už si v lepším případě ani nepublikneš, říkali mi… I přišel konec zámeckého žvanění, den jako vymalovaný — Ještě při příjezdu do Prahy jsme si říkali: Což takhle na Národní třídu…? Na nás se tedy nevztahovalo anonymní případné heslo: Na bouřlivém svazovém sezení, odkud už neměli sílu nás vyhodit, ještě konzervativci hřímali socialistická klišé.

Hlásil jsem se do placu a Franta Mandát, který seděl proti mně, nevěda, co chci povědět, křičel: Prosím vás, vy pořád máte plnou hubu socialismu, vždyť za chvíli žádnej socialismus nebude! Jenže mě překřičeli jiní a jeden z mála, co to slyšel, byl Jirka Stegbauer, který pro změnu vyhrožoval, že na Vypichu jsou tanky, děla, armáda, která celou revoluci rozdrtí a smete nás. Když jsme s Jirkou po letech telefonovali, přiznal, že jsem byl tehdy jediný, kdo to s tím socialismem řekl nahlas a měl pravdu.

O tom, jak jsme byli touhle mašinerií strachu a konfidentství poznamenaní, svědčí má vzpomínka z ledna , když jsem — chtivý Západu a nepoznaného — odjížděl na pár neděl s bráchou do Kanady.

Pár kilometrů před hranicí s NSR jsme museli půl hodiny počkat, než přejedou stovky tanků, které ze setrvačnosti hlídaly ten socialistický ráj před kapitalistickým peklem.

Když jsme se blížili k celnici, běhal mi po zádech mráz a já čekal, že pokud odněkud nevyskočí nějaký maskovaný maník a neobviní mne z protisocialistického počínání či smýšlení, nabeton u mě vyštrachají fatální chybu v pasu nebo řeknou, že jsem hledanej… A přišel vymodlený kapitalismus, rychlá střídání zaměstnání — do jedné redakce člověk vlezl, aby za dva měsíce zjistil, že nemají na výplatu.

Ve druhé, třetí, čtvrté to bylo obdobné. Napsal jsem snad dvě stovky kainarovsky laděných rozhlásků pro Dikobraz, Národní listy a dnes už fakt nevím, pro koho ještě. Doba byla natolik horečná, že co se stalo včera, třikrát neplatilo dnes, a mně bylo každý den jak na počátku světa. Byl to i čas nezávazných večírků s překvapivým koncem: Tato nebohulibá činnost, mumraj v osobních vztazích, existenční patálie, které nemohl zahnat do kouta ani permanentně rozzuřený býk mého neodůvodněného bohémství — ale taky sbírka Slalom mezi růžemi, jež měla vyjít v nakladatelství Československý spisovatel nakonec ji zásluhou Honzy Macháčka vydala Mladá fronta v ojedinělé spolupráci s Čs.

Slabost pro radosti života se změnila na srdeční slabost a já mohl v horizontální poloze zpytovat své gloreťácké svědomí. Ještě před tím se znovu objevil Pavel Verner a nabídl mi redaktořinu v Týdnu, který nahradil Zemědělské noviny.

A tam mne postihl další, veskrze nepoetický karambol. I řekl jsem si skálopevně — básníku, drž se svých trochejů a jambů! A protože mně nějaký cucek způsobený neurvalou pěstí způsobil kolotání v krvi, na nukleární medicíně mně učinili utrum s radovánkami poukrytými ve veselé sklenici.

Sajrajt, který jsem bral na ředění krve, byl utrejch sám o sobě, ale ve spojení s alkoholem se jeho účinnost zmnohonásobila. Tak se stalo, že na vinobraní ve Znojmě málem můj krámek s básněmi osiřel! No — nedejte si na vinobraní víno… Když mě v improvizovaném zdravotním stanu ošetřovali, protože knoflík u kapsy košile úplně skákal — to jak srdce prohánělo aortu — pochopil jsem, že tahle cesta nevede na záchytku, ale na máry… 4.

Dobrovolně jsem však musel zpřetrhat všechny vazby na své literární přátele, neboť vábení sirén je veliké, a ve své abstinenční kobce se celá léta choval příkladně a bez jediného hříchu. Nejdřív žádné, později sporadické schůzky s kamarády od básnického i epického fochu mně musela vynahradit nesnadná a někdy ubíjející profese publicisty. Protože jsem měl najednou fůru času, chytil jsem ho za pačesy a s u mě do té doby nevídaným usebráním, zklidněním a pocitem odpovědnosti jsem coby šéfredaktor kočíroval několik časopisů někdy i víc najednou.

Bohužel na vlastní tvorbu léta pohlížím z patra fatálního zaneprázdnění jako na něco, co si, já bláhový, nejspíš schovám do důchodu.

Ten čas, jenž jsem rozhazoval rukama plnýma piv, se pro mě stal nedostatkovým zbožím a šafránem všedního dne včetně víkendů. Vždyť i pro napsání těchto gloretin jsem musel vyšetřit chvilky, jež přerostly v dlouhé hodiny, které zas musím urvat někde jinde. Což takhle z věčnosti, která už nás, milí dědci, nezadržitelně čeká za bukem…? Na prsou ti sníh ulpívá a vrší se do lavin když mlčky dřepím u piva s rozumem bolavým Dáš se pak cestou za plotem třebaže nevíš kterou Za plotem všichni ďáblové na vidle půlnoc berou Jako list s tajným posláním na prsou ti sníh leží Široko daleko k dostání luna jak bílý nežit Položím ruce-otepi na list kde tuším ovál A jen proto se oteplí abych jej dešifroval.

Po chodbičkách děti píší kosočtverečný znak s výmluvnou jistotou jednou být vším nikoliv naopak až soumrak nad třídou vyžene jim to z hlavy a dětství zbyde navíc Vstávají když je čas I štěně Nikdá neví komu paci Zdlouhavě otupené vracejí tělům tvar Aby se neřeklo tak ona mu dá dvacku starýmu pardálovi Pardál odchází olovo v nohou ve zdviži loupat oprejskanej lak Zatímco zůstavené dámě uniká z prsou plyn v kolenou pily dělají paseku Chtíc ano chtíc padne do klína otýpka smutku Ví své ta paní A proklíná Pěkně si hlídala měsíčky Teď jestli to neumře chtělo by to novej nábytek Ze všeho nejdřív k rajčatům dát kůl netěšit se na vánoce Marjájéžíše kýchl pokoj chronickou rýmou nepořádku A vědí dnešní noviny přestárlé svatostránky dějin Ságu o zamyšlených dlaních žen — Žalovat — Čertví komu Leda vzít zpátky noc Nešť bude to lump to musí být lump Aby nám vyhnal krysy z domu.

Utři si lásku do srdce Prosím Víš sex je rýma naší doby Nevolník snů desátkem prosycen na dámském jsem si zvyknul robit Zápalnou šňůrou naděje Ten pták a na ovoce zapomíná Vracím se domů oklikou Ach jo přes vášně tři touhy sedmery Adam co mu všichni hadi hrajou na nervy sólo první nevěry Ne není špatných rolí Kulisy slov — ty dělají scénu scénou když citoslovíš bulisi buli To je jedno Stejné dnes už nic nevyletí Jen milostný hevery mně zvednou náladu na eventuelní děti Dovol mi abych v tom byl po prsa od krku sťatý první ženou s níž váček roků letmo profrcav píšu teď báseň poníženou Až k noci vytahané dny K ránům ve kterých můj syn někde hajá Plaváček v košíku adoptivní řekou Nelituj miláčku já už jsem to překous Do smrti o něm nesmím ani anunk Průsvitně šklebí se stoličnaja — — — Chci tě jen tak bez přílohy Pepř sůl zato však třikrát porci masa naklepat naříznout Už se třesu jako bych náhle měl jít na sál Steh za stehem se rána hojí Snad bude už dobře o vizitě těkavých očí Nechci podlízat — prošitý prošívaje chci tě Utři si lásku do srdce Aha — i dej tam ceduličku NEBRAT Chci tě kdyby to mělo stát dvě žebra — kdo neriskuje všechno prohraje Praha — ta udělá svoje Praha A z Karlina je vidět do ráje —.

Jsem akorát v těch českých letech Slamník vycpaný růžemi růžemi řádně odleželými s tryskáčem touhy pro čin kamikaze s přáteli šitými na míru Klasická anamnéza: Jestli si přihnul stvořitel esli se mu popletly lahvičky pak je to s váma nemlich tak Ale s tím už se holt musíme nějak vypořádat Já jezdím terénky v kotlině tvého těla — žel někdy přes trenky Neškodila by lekce ze strojnictví Mluvím zde o pohlavních šroubech hurá napevno Tak si nás budou pamatovat A potom dá-li vzduch koupí nám někdo fotografický aparát fabriku na vzpomínky Cvak moje mrško šest krát já tvůj tygr Bill devítka Ten padací most pod sukní ta studně ty švédský koule to přece nejsem já alébrž Karlštejn Jemine jemine ty všechno šmodrcháš už i tu báseň A co mám podle tebe dělat?

Spát jako dudek s fešnou otázkou: Kudy se přidat a kde plyn? Než přišlo to tak rychle jako se vchází do pitevny Přidržovat se pohyblivých madel ještě neznamená dodržovat bezpečnou vzdálenost A ty hm?

Já enem za srdíčko — — — Tak vám jdu rovnou z koberečku dvě míle do vzpřímení opřen o antiberle menší o hlavu šéfky Stopnout si dekolt poprsí rukama jež jdou do obrátek Hle už jsme namydlený děti On jak ňákej dortík vplouvá do úst a do utěrky pleti A pohádka se stydí Za sedmerými ženami za sedmerými líbánkami v krajině prsů údolíček žil byl Toník Platoník Až narostly mu fousy Au Na ty krápníky už nestačí DIU JEVÍČKO Sorry sorryčky snad jsem vám neudělal bebíčko Naopak Ó a tedy vážený jak vyrážka státního návladního vyrazím za humna slov abych mohl říci RÁD Soudruhu miláčku začíná druhé dětství trochu si pohrajem kyblíček tunel potrat Už to zas motáš Hřebík od Diora fiží z cukrárny Co víš Co já vím píšeme mokré dopisy na spodní prádlo trávy Třesme se až nám známí namixují posudek S ledem?

Některá ty dvakrát kovaná městka hledíš si činžáků jako garderóby Ale tam u nás tam u nás na vesnici toho slepičího trusu kolkolem A pak — ty bytosti ty bytosti Babičko neviděla jste tudy jíti mé básně? Slib jak rodný brácha peří že samotná samotinká Však z milostné jednotřídky muži hledí do Nevěřím Ale jinak děkuju Děkuju za tu událost ptačího významu Chceš můj zvětšovací přístroj?

Tak si přijď přijeď přilítni Budu tam stát jako hladký průběh s voňavými košfátky jen kváknout: Tady nás máš Jsme tvé naolejované plány iluze A je nám zima v pivní lázni Za rok jsem zhubnul o dvě básně Poeta ve mně ňáko hapruje Neboť Apollinaire není totéž co Apolinář Ale jsou ještě drápky drápkatý Grandhotel NADĚJE uzamčený přijme za výhodných podmínek střelené ideály trasu Ň metra do háje reakci na měsíčky Já pořád ztrácím klíčky A jak jste na tom vy?

Vyjedeme si všichni jednou do Lysé Sochy mír kámošství a ták Bohdá splyneme čtvrt hodiny před limitem Přihlásit kdo se brání A odpustíme si ošklivé dopisy jak v Lysé tak i nad Labem i všeliká modlící zařízení neboť máme se Propříště: Nejsme tu na čůrání Tak zatím těpéro gudbáj Počkejte chvíli dáme řeč Pánové: Gloret je pryskyřice modřínů, stromů rovných a pevných, z nichž se dělají stožáry plachetnic.

Našel jsem tohle slovo ve slovníku a stalo se názvem pro náš literární klub, který se scházel nejdřív na Žižkově, potom v klubu v Michalské ulici a v nemocnici na Bulovce, kde pracoval Mirek Huptych.

Díky němu jsme tam uskutečnili v sále na zámečku řadu besed. Zúčastňovali jsme se soutěží a posílali jsme pak jinde některé porotce …tam, jiné ne. Popíjeli jsme až do rána a jednou jsme se tak ocitli před němou barikádou. Dlažební kostky z polystyrenu byly kulisami pro Vávrův film Osvobození Prahy.

Začali jsme je po sobě uprostřed Staroměstského náměstí házet, a tak jsme oslavili pražské květnové povstání pod vlivem rulandského šedého. Potkávali jsem se často v podzemním klubu v Michalské, ve společnosti autorů a čtenářů časopisu Divoké víno, který řídil Luděk Hess.

Každý jsme si tam nosili svoje strasti a radosti. Svorně jsme je v tom středověkém sklepě zalévali červeným, kamarádili jsme se, hádali a pomlouvali, jindy jsme si vyznávali přátelství a zpívali při kytaře, občas i jeli na výlet.

Nejdál jsme snad byli v Nízkých Tatrách v Roháčích. Barevné obrázky z téhle barevné a prosluněné výpravy mám. Setkávání nám dávalo pocit, že někam patříme, a podobně to měli naši přátelé na Moravě: Jiřina Kalabisová, Ludvík Němec a další. Jedním z těch, jejichž jméno jsme vyslovovali s úctou, byl Jan Skácel. Pan básník z Moravy, který byl občas předsedou poroty literární soutěže ve Strážnici a se kterým jsme se jednou setkali u stolu plného sklenic a popelníků v moravské chalupě J.

Dodnes si pamatuji ten večer a často jsem si v životě bezděky připomněl jeho verš: A když, tak jestli celí. Podzim s Moravany Léta šla a my byli ve strnulé totalitě stále mladí. Mirek Kovařík nás zval do Zeleného peří a některým z nás, už dávno rodičům, vycházely texty ve sbornících mladých začínajících. Domlouvali jsme se se Sašou Berkovou, že si časem v Domově důchodců založíme časopis a budeme tam pořádat programy autorů zelených a duchem věčně mladých.

Komunismus odešel, kam patří, a my si mohli dovolit dospět. Vesměs se nám to povedlo: Snad potěší i vás, čtenáře z naší tehdejší budoucnosti.

Visí mi teď na prstě na oleštěném kovovém kroužku Patentní ten s hlavou vlčáka je od bytu Velký dózický hned vedle něj od ulice a zlatožlutý je od balkonu s prádlem a hvězdami Ten plochý zubatý od visacího zámku u sklepa kde mezi uhlím a bednou s bramborami občas zasvitne hrudka kočičího zlata A docela malý čtverhranný Tím otevírala dvířka svítilny na hrobě když tam doplňovala petrolku a znovu zapalovala zatrachtilou sirkou věčný oheň Nosila ty klíče pořád u sebe a jen občas mi je půjčovala se slovy: Ne abysi je ztratil.

Ty si takovej mák, potom bysi nevěděl kam máš jít…. A potom uděláme ještě několik věcí: Opravíme baterku Procestujem půl světa Sníme hlemýždě Změníme někomu život Ukradneme chryzantému Zatopíme si v kamnech Až na nás budou volat podruhé tak divně znervóznělí budeme dělat že je neslyšíme Náš pokoj se začne měnit v moře Strop se rozvlní a jako by se kdosi neopatrně dotkl vypínače zhasne slunce Zase budeme: Z fyzikálního hlediska vyšetříme tlamu drakovi povídá šéf, za přítomnosti člena požární stráže a pyrotechnika Vy mi provedete rozbor kovu kouzelného meče a s Nebojsou ať si promluví psychiatr Vy mi zapálíte keř nad mraveništěm a budeme ultraušima naslouchat jestli se tam ozve: Ale neozve pomyslel jsem si Holuby jsi taky nedonutil přestrojený za Popelku přebírat hrách A až nám princezna které sejmeme z čela zlatou hvězdu uprchne za hory a za devatero řek otráveně to všechno smetem se stolu jako děti když rozeberou budík Jenom paní která poklízí v laboratoři najde tu hvězdu po ránu v koši na odpadky Zamkne a zasadí si ji před sklem okna do vlasů A nikdy se nedovíme že byla královnou.

Zamilovat se do anděla to jde Hrát s ním různé ty andělské hry: Na bezdechou telepatii či na krásnější uzoufání Pokud mu nepokazíš účes náladu iluze Milovat se s andělem to je těžší Vadí mu strach z tmy a světlo křídla oko boží za monoklem poezie Ten trapas když mu v šeru ne a nejsi s to rozepnout svatozář To máš pak chuť přes všechnu tu něhu andělskou si nalít tři rumy do hlavy a sebrat se a jít k čertu. Jsme tři, ty a tvůj ideál a já Když na něj myslíš oči ti jen hrají a usmíváš se na mne přitom jako v ráji Jsme tři, ty a tvůj ideál… a já.

Jenom struna napjatá mezi dvěma pevnými body, netlumená pramenem vlasů či uchem nedoslýchavého, rozechvělá dotekem úderem nebo ozvěnou, zní Přičemž výška tónu je úměrná napětí struny a síla odvaze anebo strachu hráče Pro začátek si tedy budeme pamatovat že jen rozechvělá struna zní. Kleká si na zem pláče líbá ji na napomenutí nedbá Jsem jako list pane doktore jako list na hladině studánky ve které jsou hvězdy pravé Manželka již o něj nejeví zájem Poslední návštěvu měl předloni o vánocích Jsem jako sklep pane doktore seshora ke mně znějí kroky kamenných soch a chladnu Jídlo odmítá a většinu dne prosedí před oknem Na otázky neodpovídá Jsem pevný jako dům sestřičko se solidně okovanými vraty Pustil se dnes na zahradě pěstmi do pacienta Fazekaše který nakopl psa.

To bývá zlé když spěcháte: Ještě dopis sakra rukavice do čistírny a ten materiál na aktiv Musím stihnout tramvaj koupit postoupit si dál musím musím… To bývá zlé neboť ten dopis jste už měl mít dávno napsaný Tu dívku jste už měl držet kolem pasu a ještě jste neobědval A tak spěcháte v cizí kůži Spěcháte s vypůjčenými slovy Velmi spěcháte Naprosto se nemůžete zdržet neboť už jste vlastně jinde kdesi daleko vpředu o celý týden vpředu a klidně tam s jednou rukou v kapse zády ke stromu přání hladíte štěně u bleděmodrého moře času.

Sladím umělými sladidly, platím umělými platidly a je mi lépe. Den ze dne je mi lépe a lépe. Jen dobře mi pořád není. Včera byl zadržen třiatřicetiletý N. Zadržený byl již v minulosti několikrát trestán za pokus o nelegální přechod státních hranic. Nepřátelské armády mají nejen píky, ale i bodáky. Tmavé dítě s nafouklým bříškem a očima plnýma much. Zavřete to, řekla jsem. Tak já to zavřu, ne?

Sedící demonstranti jsou nakládáni do autobusů. Kluk leží na zemi a rukama si chrání hlavu. Policista do něj kope bagančatem. Tý vole, řekl Píďa. Fakt, zavřete to, povídá Huptych. Vojáci se brodí rákosím. Já na to taky nechci koukat, řekla Míša nymfomanka. Náhodou, na Kubánce mi nešahejte, řekl Píďa. Tady teď dělá spousta Kubánců, viď, povídá Píďa.

Prej byli všichni v Maroku, řekl krásnej Uchytil, co před náma tají svou holku. A jak tak jde ten průvod, myslim jako prvomájovej — znáš to, ne? Pod mostem Mirabeau se Seina tiše valí, povídá Huptych. No — a z tlampačů nad tím dechovka. A pak přišli ty Kubánci: Voni hrozně rádi demonstrujou, řekla Míša nymfomanka. A pak přešli — a zase normálka — jaks to řikala? No — a jedna ženská z tribuny, jak byla rozparáděná, do toho ticha zařvala: Za takzvanou hladovou stávkou stojí zájmy cizích mocností.

V zemi je takzvaný hlad. Obě delegace pak položily věnce na hrob neznámého vojína. Dokonalá organizace přináší výsledky. Grilované kuře lze s úspěchem rozemlít do karbanátků. Vedení podniku se usneslo, že musí dojít k závěru. Mladým učnicím se nový internát líbí. Na těchhle sedmnáctkách je nádherný, jaký voni mají nový, svěží, nevošahaný vobčanky, povídá Huptych. S takovou holkou je radost se nechat legitimovat, povídá Píďa.

Já měl kamaráda, povídá krásnej Uchytil, co před náma tají svoji holku, to byl ďábel. On si třeba stoupnul do fronty v drogerii a přes hlavy těch stařenek zařval k pokladně: Že měl ruce plný, tak jim jenom nadával, ale pak mu jedna sedla na rameno — a on, jak ji chtěl hlavou shodit, tak si ji vmáčknul do ucha.

To ho naštvalo, tak tu druhou, co si mu sedla na stehno, vší silou praštil. Jenomže zapomněl, že má v ruce sekyru. Následkem čehož dostal velorex.

Když slyším, jak se řehtáš, tak tě nechci vidět zuřit, řekl mi Huptych. Mladík v bundě US Army nám pomalu, zřetelně říká, co si máme myslet o situaci ve světě. Druhý to může jen potvrdit, protože. Vezměme v úvahu a připočtěme k tomu. Proto, a proto, tedy, tudíž, a tak: Podívejme se na kreslené schéma. Já jednou znala kluka, řekla jsem. A ten Tomáš jednou s kamarádem močil před hospodou, a jak tam tak stáli a dívali se do krajiny, tak se vsadili, kdo má hysteričtější holku.

A najednou z tý hospody vyběhla Tomášova Jája, vrazila mu z každý strany facku a zase zaběhla. A tak Tomáš vyhrál stovku. Se ženskejma je to těžký, řekl Huptych. Jenomže bez nich je to votrava, řekl krásnej Uchytil, co před náma tají svoji holku. Bez nich je to nemožný! Víš co říká Pepík Souchop? Sametovým kontraaltem nás srdečně zve: Březový háj se s námi točí. Muž jede na koni. Žena sedí u okna. Má bílou režnou halenu, v ní dva těžké prsy. Obcházíme ji a prohlížíme ze všech stran. Žena se dívá z okna: Muž rozhodil rukama a spadl z koně.

Žena se dívá z okna na nelítostný vítr, který atakdále. Čísi kloubnatá ruka ji ztěžka, jako kravku, popleskává po temeni. Muž leží v navátém listí, nad ním se pase kůň. Už jsem vám řikal o tý fiatce? Jak ten frantík, že s tim mermomocí zaparkuje vedle náklaďáku? A jak najednou kouká, že sedí po ramena zasypanej v uhlí? Už jo, řekli jsme. Já měl jednou noční, povídá Huptych,. Co jsem s nim měl dělat, viď — tak jsem ho přikurtoval Co s tím budem dělat?

Šest stříbrných dívek na nohách o něco delších, podpatcích o něco vyšších, kalhotách o něco užších a kloboucích o něco širších, než je nad míru, vyběhlo na stříbrné stupně, na nichž se točí obrovské koule ze zrcadlových plošek, které pableskují na těla stříbrných dívek, která srší do soustavy zrcadel, která jiskří ze všech sil — středem vbíhá studená zlatovláska, ano, je to anděl!

Povídalas, že už nekouříš, řekl Píďa. Víš, jak dlouho budeme mrtví? Muž se dívá jinam — teď si nás všiml: Cítí se jedním z nich, opravdu: Jako každý z nás. Hrozně by chtěl být dělníkem u pásu. Je hrozně rád naživu. Věří, že člověk zvládne vesmír těmahle rukama.

Co jestli ho nevezmou do krytu, až půjdem od válu — tedy lidstvo — co si pak asi ty štěnice, švábi a štíři počnou s našima knihovnama? Myslím, že jsme první na světě v počtu básníků na hlavu, řekla jsem. Tohle je normální plavčík, povídá Píďa — a všichni jsme se chvíli řehtali tehdy jsme totiž řekli: Já jednou potkala známýho, povídá Míša nymfomanka,. Já o něm jenom slyšela, že se má dobře.

Proklatě setsakramentsky až moc dobře že se má. A jak ho vidim, tak se k němu hrnu a volám: On nejdřív, že nic, pak mu to asi bylo samotnýmu blbý, tak povídá taky: A on na to: A on se na mě zblízka podíval a zasyčel: Dokud nás nějaká větší suma nerozdělí! Ať žije bazén pro mladou literaturu! Tam byla ještě Zuzana, řekl Huptych. Co k tomu taky říct. A máme celý život před sebou!! Co s tím budeme dělat? Knížka s červeným obalem   Saša klamala tělem.

Navenek působila sebejistě, byla rozený vůdce, ale nestála o to. Potřebovala cit, harmonii lásky, dobíjet lačnou baterku v sobě — nejen donekonečna se rozdávat, ale taky něco dostat.

Jen tak, samospádem, jako když teče voda. Jenže v cestě tomu stál balvan z dětství, prapůvod její celoživotní bolesti, ale i poznání. Raděj si vybavuju to pěkné, a se Sašou mi bylo dobře pořád, už od prvního setkání na literární soutěži v Lounech.

Dorazila tam střižená na sirku jako její oblíbená Jean Sebergová, měla o třicet kilo míň a moc jí to slušelo. A byla k sežrání, když si vzala slovo a bez okolků zaútočila na zasloužilé za předsednickým stolem, že chceme literární časopis! Po berkovsku mířila rovnou na komoru. Dalším najednou rostla odvážná křidélka a debata se postupně zvrhla v regulérní hádku.

My chceme literární časopis! Večer pak, při velkém šuby-duby, nás seznámila Zuzana Trojanová. Postupně každý přiváděl další kamarády: Zdeňka Šmída, Pepíka Souchopa, krásnýho Uchytila, co před námi tajil svou holku, Honzu Macháčka… bylo jich hodně, všem ostatním se omlouvám. Ještě týž rok jsme na naší chalupě v Horních Polžicích u Bezdružic poprvé dohromady slavili Silvestra. Toho památného, kdy odpoledne málem kvetly kočičky a přes noc nečekaně uhodil třicetistupňový mráz ráno náš šest neutrhlo přimrzlého trabanta.

Byl to poslední Silvestr Zuzany Trojanové, v červnu pak zahynula při autonehodě cestou do Polska — jela se podívat na nového papeže Wojtylu Aby naše drahé polovičky viděly, že jen tak zbůhdarma neklábosíme u flašky, poskládali jsme pár povídek, proložili je poezií a zahustili živou muzikou. Texťák jsme pojmenovali Srdcový střelec — po tehdy připravované prvotině Mirka Huptycha.

Každý si četl svoje — a Saša vévodila; její povídky už milovali — díky Mirku Kováříkovi — lidi od Šumavy k Tatrám. Správnému texťáku nesměla chybět chytrá folková muzika, a na plzeňské Portě bylo z čeho vybírat. Nejvíc nám sedlo kdyňské duo Potemník. Jako by to Saša předpověděla — v povídce Nádraží míří její hrdinka za neznámými kluky do Kdyně.

Teď přišli sami, Vašek Polák se Zdeňkem Tochorem ihned zapadli do party. Saša jim s některou písničkou občas vypomohla, zpěvačkou byla snad vůbec nejraději. Obzvlášť skvostná byla v potemnické častušce: S Potemníky okouzlila i velkého básníka Jana Skácela na jednom z mnoha setkání v Koburku, na chalupě brněnského kritika J.

Saša byla nejen velká spisovatelka, uměla svoje těžce nasbírané literární zkušenosti rozdávat dál, osobitě, jako nikdo druhý. Dávno před působením na literární akademii Josefa Škvoreckého tak činila na mnoha ročnících Literárních Františkových Lázní. Ty se rodily v našich hlavách během návratu z Halasova Kunštátu, kam nás pozval Ludvík Němec. Odhodlání, že uděláme soutěž, jaké v našich zeměpisných šířkách není, takové Louny a Kunštát naruby, dozrálo během riskantní jízdy v mém trabantu.

Upadlo mi totiž opěradlo sedačky, které pohotově nahradila štědrá náruč za mnou sedící Saši. Měla šílený strach a chvílemi mi brala volant, obzvlášť jančila, když Huptych sypal ty svoje funebrácké příběhy z pitevny na Bulovce… Nedopadli jsme jako Zuzana. O pár měsíců později, v září dvaaosmdesátého, jsme vydupali ze země novou obezličku pro naše společné rejdy, první Frantovky.

Místo konání měl na svědomí František, nikoli ten čůrající v parku, ale Spurný, který považoval Františkovy Lázně tak trochu za svoje.

Soutěž obeslalo kolem stopadesátky adeptů tvůrčího psaní, z nichž pak dorazila vybraná čtyřicítka. Všechno šlo tak nějak samospádem, takže první ročník ještě ušel ostražité pozornosti jinak bdělé StB.

Přišla o hodně, bez socialistické morálky — za mocného zpěvu a prolévání hrdel — se odehrál už páteční seznamovací večírek v salonu hotelu Tatran. Každý si tam žvanil, co mu slina zrovna na jazyk donesla, jak v nějakém hájdparku. Někdy nad půlnocí si Saša vzpomněla, že ještě nemáme vybrané laureáty pro sobotní slávu v divadle Boženy Němcové, i jala se jednat. Tichou poštou se mezi porotci 84 85 nesl její vzkaz: Postupně jsme mizeli, bujní literáti si toho ani nevšimli.

Vklouzli jsme pod stolem do jiného světa, kde už čekala uvelebená Saša s becherovkou a brejličkami na špičce nosu, a se vší vážností, potichu, abychom nahoře nerušili řvoucí mladé autory, jsme překládali jejich příspěvky jako brambory sem tam, debatili, který je a který není falešný, občas pohladili některou anonymní nohu a oplátkou dostali kopanec, pak zase potichu na sebe ječeli, kdo že je favorit na cenu… Podobně jsme na Frantovkách řádili až do převratu. Tehdy Saša stála u zrodu našeho spolku Mamut, který připravil první valnou hromadu Obce spisovatelů.

A teď vám povím, jak se Saša stala chalupářkou. Někdy v polovině Saša si tu krajinu v okolí Bezdružic a Konstantinových Lázní dávno zamilovala. A během blábolivého rána po silvestrovské opici se domluvila s mojí sestrou Alenou, že od ní koupí chatu na sluneční stráni v Dolních Polžicích. Z Prahy to byla štreka, ale romantika letního bydlení na zdravém vzduchu, kde lze houfovat rodinu i v klidu psát, smetla jakoukoli pochybnost.

Saše nedopřál život zrovna štěstí, spíš naopak, ale tehdy jí bylo, po určitý čas, shůry přáno. Ihned spřádala velké plány. Nejprve vyprojektovala velkolepou přestavbu a rozšíření chaty. Řemeslníci kroutili nechápavě hlavou, ale ona trvala na svém. Zvláště si zakládala na betonové terase v patře, odkud mohla krajinu — s romantickou zříceninou hradu Švamberk na pozadí — téměř obejmout.

Jenže ta hora betonu byla vylita na dřevěnou konstrukci, která se tíhou prohnula. A to byl  strop Sašiny pracovny, kde psala svoje temné lásky. Tak nějak šlo o život. V oněch šťastných časech jsme hojně docházeli do bezdružické hospody na zpívané, které se odehrávaly pod taktovkou Maxe Burdy, hostinského a skvělého muzikanta. Bývala tam pestrá směs místních štamgastů, do které ale intoši z Prahy bez problémů zapadli.

Tady se dalo domluvit cokoli, pěl tu totiž zedník spolu s klempířem, truhlář, zámečník a svářeč, kriminální komisař, bagrista, traktorista i řidič náklaďáku A nade vším se klenul nádherný hlas Saši Berkové, místní chlapi jihli.

Dokonce si tam — svorně s námi — falešně broukal i Sašin muž, výtvarník Vladimír Novák, jinak velký solitér. V tom víru Saša zapomínala na životní bolesti i cukrovku, pivo prokládala kořalkou a s žravým apetitem ochutnávala ryby, houby, pečeného beránka Rána pak byla kalná.

Saša s Vladimírem to měli, co by kamenem dohodil, hned se tudíž skamarádili s majiteli Evou a Martinem. A tady se v Saše opět probudil podnikavý duch z časů pořádání Literárních Františkových Lázní. Jednou začala opět plánovat a nešlo to zastavit. Uděláme mu poctu, aby si místní poválečná náplava uvědomila, že tu jsou dávný kořeny. A když ne úplně pravý, tak jim je vymyslíme! Netrvalo dlouho a už nám zakládací listinu strkala k podpisu.

Vladimír Novák, který měl právě výstavu v Jízdárně Pražského hradu, pohotově namaloval prapor s harantovským kohoutem ve znaku a upevnil ho na tyč, která se měla nést v čele procesí z Konstantinových Lázní přes Polžice do Bezdružic. Tak se o první sobotě září roku také stalo. Vyvrcholením programu v amfiteátru před lázeňským domem Prusík bylo památné smíření po staletí rozvaděných Bezdružic s Konstantinovými Lázněmi. Přítomným pánům starostům nešla vzájemná omluva i závazek věčného přátelství obou městeček právě přes pysky, ale Saša trvala na svém.

Dokonce vyzvala ctihodné otce, aby se porenesančně s tolerancí objali a symbolicky tak dovršili nové přátelství. I učinili tak před zraky mnohých s kyselým úsměvem a poté je Saša vyhnala na kozlík vozu taženého koňmi, kde museli setrvat v přátelské debatě pod dohledem procesí, obnášejícího několik stovek nových fanoušků Kryštofa Haranta.

V čele kráčel pod vlající standartou Vladimíra Nováka sveřepý houf švamberských fechtýřů a krásných panen, za nimi četní hosté z Pen klubu, které Saša pohotově sezvala, a na samém konci kodrcal starostovský vůz.

Nu ano, zdařilo se, po tři léta na poctu Kryštofu Harantovi přijížděla řada spisovatelů, historiků, muzikantů, divadelníků a kumštýřů vůbec. Pak složila funkci předsedkyně, poštmistrová Helenka, a na její místo se vedral jakýsi ajznboňák v. Černá - je barva síly, osobnosti, smutku, deprese, elegance a anarchie.

Je třeba s ní zacházet velmi opatrně. Psychotronici tvrdí, že nakonec i ti, co ji považují za velmi elegantní, jednou dostanou deprese díky její vlnové délce. Pro jistotu ji nenoste celoživotně. A v bytové architektuře ji využívejte jako solitér. Zelená - je barvou mládí a svěžesti. Na kobercích a podlahových krytinách působí močopudně, na stěnách vytváří dojem chladu. Oblečení dodává optimistický vzhled, zejména v hráškových odstínech. Pozor, pleť při ní získává nezdravý nádech, proto je třeba použít více líčidel.

Zelená je výbornou psychoterapií v předoperačních i pooperačních stavech. Zelená má antiseptické účinky, ničí choroboplodné zárodky a bakterie. Je vhodná zejména na toalety, léčí střevní záněty, upravuje stolici a když ji vnímáme při procházce v přírodě, stimuluje celý organismus. Při onemocněních zraku stačí, přiložit si lecjaký lístek z přírody na oči, oči nechat otevřené a přes tento zelený filtr se dívat, deset, patnáct minut denně.

Dobré je mít v každé místnosti alespoň jeden živý květ. Zelená patří mezi nejdůležitější léčivé barvy. Pomáhá unaveným očím od čtení, sledování TV nebo od práce s počítačem, pomáhá i proti jiným zářením. Svářeči by měly nejvíce ošetřovat svůj zrak. Patří do nejrizikovější skupiny. Časté svařování vede k poškození oční sítnice, která je meridiálne napojena na dráhu početí, což může vyvolat problémy s prostatou a neplodností.

Opravdu, co tak PC a TV rám namalovat na zeleno? Hnědá - je teplá, uklidňující podle odstínu , v interiérech bez dostatku sluneční světla však působí depresivně. Pokud máte oblečené hnědé šaty, stáváte se důvěryhodným a tato barva na oděvech povzbuzuje ke komunikaci s nositelem. Je to barva země, jistoty, stability a proto je velmi vhodná do interiérů. Pokud se k tomu přidá přírodní materiál je dobrá atmosféra zaručena. Příliš mnoho hnědé však může člověka unudil.

Žlutá - je teplá, radostná, optimistická, povzbuzuje sebevědomí nositele. V místnosti vytváří falešný pocit tepla. Ve školách se žlutými třídami jsou děti veselejší, raději se učí. V zlatých odstínech působí velmi draze a honosně. Milují ji lidé s nemocným žlučníkem. Měly by se jí obklopit lidé se vztahem k melancholii a depresi. Fialová - je slavnostní, magická, podporuje rozvoj intuice, ale může vzbudit i nenávist okolí.

Nenávidí ji psychicky labilní lidé, naopak milují ji lidé s hlubokým vztahem k hermetickým vědám. Růžová - je něžná, Ozdravující, mateřská, uklidňující, laskavá. Oranžová - je horká, je barvou pokory a učení, svému nositeli získává sympatii.

Místnostem propůjčuje slavnostní ráz. Pokud chcete vizuálně oteplit severní stěnu místnosti, umístěte tam dekoraci nebo obraz s převládající oranžovou barvou. Dopřejte si hru s barvami. Už když se rozhlédnete kolem sebe, můžete přemýšlet o tom, proč máte ložní prádlo právě této barvy, co pyžamo, jaký máte ubrus a zda by nebylo lepší ho vyměnit. Něco napoví barvy stěn, nábytku, i dekorací S oblečením si můžete denně byť víckrát vyhrát tak, že ovlivníte svou náladu.

Pokud ráno nemáte nejveselejší myšlenky, Nepodlehněte kouzlu černé, ale naopak, zvolte něco pestrého, veselého, abyste nepřitahovali nešťastníky a tím neupadali do ještě horšího naladění.

.

Tento post je o filmu jen okrajově, a můžete v něm narazit na lidské mrtvoly a jejich části, podobně jako třeba v kostnici v Sedlci, na Olšanských hřbitovech nebo v televizním zpravodajství. V Japonsku, nedaleko horu Fudži, leží les přesněji neudržovaný prales Aokigahara, neboli "moře stromů". Ne že by je k tomu hnala nějaká ďábelská posedlost nebo zlý sen. Prostě jde o populární místo, často používané pro tuto kratochvíli. Způsobil to před pár desetiletími nějaký zamilovaný román. Je o tom vemi zajímavý dokument cca 20 minut , který doporučuji celý zhlédnout: Všimněte si strašidelného barevného efektu, který se objevuje neznámo jak na většině zde pořízených fotografií.

Tedy, úspěch byl jen poloviční. Možná méně než poloviční, protože jsme neobjevili žádnou mrtvolu, ani její část. Pokud vám schází fotografie zdejších mrtvol, stačí si vygooglit "aokigahara", přepnout na "images" a vypnout cenzurní filtr. Objevili jsme různé mírně zajímavé artefakty, jako brýle, mince, stan plný odpadků, opasek nebo provaz s uvázanou smyčkou, která za žádných okolností nemohla sloužit k úspěšnému oběšení.

A spoustu barevných pentlí, kteří po lese natahali ti, kteří se nechtěli ztratit, ať už po nevykonané sebevraždě nebo při hledání mrtvých zcela zbytečně, protože GPS i kompas v mobilu mi v lese fungovaly zcela bezchybně. Nemohli jsme zjistit, jestli to byly zbytky po mrtvých, nebo zbytky po někom, kdo se chtěl zabít a neudělal to, nebo předměty, které tam narafičil nějaký vtipálek.

Nevěděli jsme, jestli jsme mrtvoly náhodou minuli o pár metrů, nebo byly všechny při nedávné čistící akci odstraněny, nebo se vyskytují až někde mnohem hlouběji v lese my jsme v něm  ušli několik kilometrů mimo stezky. Samotný les nepůsobil nijak obzvlášť optimisticky, ale rozhodně ne tak strašidelně, abych kvůli němu jezdil kilometrů z Tokia, když mám něco velmi podobného v blízkém okolí Prahy.

Možná bych v něm i přenocoval a nechtěl bych za to nějaké obzvlášť velké peníze. Což mě přivádí k myšlence, jak silná dokáže být sugesce, pokud jste dostatečně "předpřipraveni" patřičně strašidelnými informacemi a historkami, kterým věříte. Nejmenovaní členové naší skupinky hystericky povykovali "ježišmarjá, další stužka", "ježišmarjá, opasek, to je strašný" nebo "panebože já támhle asi něco vidím, ježišmarjá brejle!

Přitom kdyby přesně totéž našli v přesně stejně vypadajícím českém lese, zcela by to ignorovali, nebo by se tomu zasmáli. Ale, koneckonců, na stejném principu fungovala i Záhada Blair Witch. Jiný člověk může mít  zcela jiný pohled na tentýž výlet. Prima family má fajn kládu. Nejdříve se podívejte na upoutávku na stolní hru, kterou u nás známe jako "lodě".

Američani ji hrají většinou bez čtverečkovaného papíru, v této umělohmotné podobě: Matt Damon hraje chlapíka, který je trochu dobrodružně založen a když mu zemře manželka, chce se svými dvěma dětmi "začít nanovo" na nějakém novém místě.

Když se mu nabídne možnost koupit malou zoo za městem včetně zvířat a zaměstnanců , je to trochu moc i na něj, ale nakonec do toho jde. Obzvlášť když jedním ze zaměstnanců je Scarlett Johanssonová. Vstup zdarma, kapacita míst.

Už né, už né, už né. Číňanka se v Paříži zaplete s dělníkem a je z toho románek, při kterém se hodně souloží a skoro stejně hodně pláče. Podobně jako Stud byl erotickou pastva s uměleckým podtextem pro ženy, Láska a modřiny je něco podobného pro muže, obzvlášť pro muže, kteří mají zálibu v malých asiatkách s malými prsy.

Podobně jako Fassbender ve Studu si i hrdinka tohoto filmu užije hodně sexu a nejrůznějších full frontalů. A podobně jako Fassbender přitom není šťastná. Narozdíl od něj sice má vztah, ale je to vztah s primitivem, který je žárlivý, hloupý, vznětlivý a zapletený s podsvětím. Ale hrdinka inteligentní a vzdělaná ho prostě miluje a nemůže jinak.

Toto její bezvýchodné drama je natočeno působivě, ale jako náplň celovečerního filmu mi to podobně jako ve Studu připadá poněkud málo. V souvislosti s filmem se mluví o tom, že je v Čině zakázán kvůli svému politickému podtextu, což mě upřímně překvapilo.

Je v něm pouze jednou použito oslovení "soudružka" v mírně ironickém duchu, a pak asi minutová scéna, kdy hrdinka překladatelka překládá něčí interview s disidentem.

Jinak jde o film naprosto apolitický. Tomu Čangajškovi opravdu stačí málo Takže opět nemám koho volit. Možná by bylo lepší zůstat rovnou tady Japonsku. Dnes jsem zde narazil na předvolební mítink, který vypadal úchvatně. Já jsem chvíli přemýšlel, jak to komentovat, ale radši to nebudu komentovat. Jenom upozorním, že ten film opravdu existuje a opravdu je japonský.

Twilight na japonský způsob. Na tohle bych se snad i podíval! V "lepší čtvrti" kdesi ve Španělsku se dějí jisté nepříjemné věci. A má v tom prsty domovník, kterého snad seslalo samo peklo! Uplynulo více než desetiletí od prvního erotického dobrodružství našich středoškoláků. Samozřejmě už to nejsou středoškoláci, mnozí z nich mají děti, ale když se sjedou na školním srazu, v mnoha z nich se znovu probudí staré pudy nebo dospělácké variace na ně.

OK, já tady fakt musím mít vždycky něco extra. Loni to byla Fukušima a dneska: Dva mrtví, zraněných, doprava ochromena ", účes stále drží. Ludvík také uváděl tři moje výstavy koláží, první v roce v brněnském klubu Na Křenové, druhou v Malé výstavní síni Československého spisovatele Kunštátská literární soutěž inspirovala J. Pidu Kejhu k tomu, že inicioval vznik podobné literární soutěže v Západních Čechách. Husarský kousek se podařil, povedlo se mu také najmenovat do literární poroty kamarády.

V této sestavě během let trochu obměněné jsme do Františkových Lázní jezdili až do roku , dokud se zvěsti o tom, co se tam děje a kdo, komu a za co uděluje literární ceny, nedonesly až na Svaz spisovatelů do Prahy, což mělo za následek, že z Prahy přišel na západočeskou pobočku, která se spolupodílela na organizaci soutěže, příkaz, aby Berková a Huptych už nebyli do poroty jmenováni.

Na programu a organizaci soutěže se podílela místní básnířka Alena Vávrová. Tato františkolázeňská podzimní setkávání pro nás byla v osmdesátých letech velkým happeningem, celý rok jsme se na to těšili. Duch soutěže je jistě krásně literárně zachycen v povídce Saši Berkové Pentameron.

Tam také naše čtení začal svými písničkami a hrou na kytaru doprovázet místní rodák Víťa Cais, který později v devadesátých letech nesčetněkrát hrál svoje songy na našich básnických pořadech i na mých vernisážích. Někdy začátkem osmdesátých let při Středočeské lidové konzervatoři vznikl dvouletý seminář pro adepty literárního řemesla. Antonín Jelínek, který byl v sedmdesátých letech vyhozen z Karlovy univerzity. Navštěvoval jsem ho spolu se spisovatelkou Zuzanou Kočovou. Antonín Jelínek zval na besedy spisovatele L.

Vyskočila a řadu dalších. Seminář jsem navštěvoval také s Karlem Uchytilem a tam jsme se seznámili s básníkem Honzou Macháčkem, který v té době pracoval jako ekonom v nakladatelství Československý spisovatel. Honza od roku pořádal v závodní jídelně Svazu spisovatelů, která byla v suterénu oné věhlasné budovy bývalé nakladatelství Fr.

Topič, nyní banka na Národní třídě, básnické pořady. Mohl tam přijít z ulice kdokoliv, a vlastně i kdokoliv se přihlásil, mohl číst, což v té době také nebylo úplně obvyklé. Víckrát o těch večerech zazněly kontroverzní verše, byl zmiňován Palach, denunciován národní umělec Ivan Skála… V tomto prostoru naprosto fantasticky zafungovalo, že pod svícnem bývá tma…  V osmdesátých letech jsme společně trávili Silvestry.

Poslední Silvestr v roce jsme oslavili v Železné Rudě. Kromě starých kamarádů se tohoto Silvestra zúčastnil též Michael Třeštík s rodinou. Tam jsme dojatě poslouchali novoroční projev Václava Havla, na ranní vycházce jsme viděli, jak pohraničník bruslí na Černém jezeře, a to byla krásná tečka za bývalým režimem. V osmdesátých letech jsme společně trávili Silvestry. Poslední kolektivní vzepětí gloreťáků souvisí s koncem režimu v listopadu Hned v prvních dnech se u nás doma sešlo několik literátů P.

Berková, Michael Třeštík, Petr Bartůněk, Pavel Verner a další a psali jsme otevřený dopis Svazu spisovatelů, kde jsme žádali Svaz spisovatelů, aby se distancoval od policejní zvůle. Ještě před Vánoci roku jsme se sešli v rozšířenější sestavě v bytě Petra Bartůňka, abychom připravili první valnou hromadu Obce spisovatelů. Zde také vznikl název nové organizace, která měla nahradit Svaz spisovatelů.

Kuriózní bylo, že jsme potřebovali připravit na valnou hromadu stanovy nové organizace, ale neměli jsme žádný mustr, podle kterého bychom to udělali. Tak Vladimír Macura odjel domů přeložit stanovy estonských spisovatelů a my jsme na něj čekali u vína, a abychom si to čekání zpestřili, založili jsme literární spolek Mamut, který měl být kolektivním členem nově vzniklé organizace. Pro potěšení přepisuji stanovy tohoto spolku.

Spolkový pozdrav mamutů byl: Avšak zůstalo jen u přátelské taškařice…  Poslední kolektivní vzepětí gloreťáků souvisí s koncem režimu v listopadu Avšak zůstalo jen u přátelské taškařice…  Zakládací listina spolku Mamut   Hejno českých spisovatelů Mamut je hejnem českých spisovatelů Členové se mezi sebou oslovují mamute — mamutko 1 Členem nesmí být nikdo jiný kromě nás 2 Nejsme výběrová organizace, jsme organizace vybraná 3 Naším cílem je přežít a nezmrznout 4 5 Všichni spisovatelé nám budou odevzdávat dvě procenta z honorářů bez ohledu na jejich výši 6 Trváme na odstranění všech jam ve městě 7 Bod číslo 4 je tajný 8 Jednou do roka jsme ochotni poskytnout zámek Dobříš SČS Svaz československých spisovatelů , pokud nám ho půjčí Colloredo Mansfeld 9 Konkrétní program máme, ale co je komu do něho 10 S bodem číslo 4 v žádném případě nesouhlasíme Podepsáni včetně nepřítomných: Mamutí nerealismus Mamut Macura je povinen přeložit dokument do estonštiny Jediný malíř, kterého uznáváme, je Zdeněk Burian Přibíráme čestné hosty, ať chtějí nebo nechtějí Ale hlavně chceme ty dvě procenta: Štorcha z knihoven, jakož i školních osnov do doby, než komise ve složení M.

Huptych díla přezkoumá Nech Kopčema, mamute chlupatá! Čteno nahlas a dešifrováno, ať už bude následovat cokoliv Naší zásadou je přesná formulace Dneska jsme si zamakali.

Je to kus chlapský práce Mamut nepíše pro lidi, lidi jsou však povinni to číst Mamuti do čela mamutích podniků, ať už jsou jakkoliv velké Když má každej jinej názor, tak to platí Sjezd vyjádřil podiv na tím, že někteří z nás ještě nejsou šéfredaktoři Pijem jen mamutí krev Vánoce oslavíme, až uznáme za vhodné Chceme mít své mamutí orgány Nemáme sjezdy: Mamut je furt na tahu Nežili jsme zbytečně: Konec konců nemusí všechno za každou cenu platit.

V devadesátých letech se pozvolna naše cesty rozcházely, otevřelo se nespočet možností vydávání knih, z některých z nás se stali postupně redaktoři, šéfredaktoři, ředitelé, profesoři… Konečně nám začali vycházet knížky bez cenzury. Já jsem odešel z psychiatrické kliniky hned z kraje devadesátých let pracovat do nově otevřeného Krizového centra RIAPS Regionální institut psychosociálních služeb , které fungovalo pod Záchrannou službou.

Zde pracoval také jako vedoucí oddělení pro rodinu a mládež gloreťák Zdeněk Rieger. Zdeněk Šimanovský se jako radní Prahy 3 na začátku devadesátých let zasloužil o to, že bývalá budova jeslí byla přidělena pro účely vzniku tohoto Krizového centra. Zdeněk Šimanovský později vystudoval dálkově další vysokou školu psychologii a začali jsme se po letech potkávat v RIAPSu, kde jsme se občas střídali ve službě na Lince důvěry. Koncem devadesátých let navštívila naše řady po Karlu Uchytilovi a Zuzaně Trojanové další smrt… Odešel Vladimír Macura, neobyčejně vzdělaný a laskavý člověk, který se zaslouženě po revoluci stal ředitelem Ústavu pro českou literaturu AV ČR.

Napsal do Literárních novin velmi pochvalnou recenzi na moji knížku Názorný přírodopis tajnokřídlých. Když jsem se nedávno prohraboval starou korespondencí, našel jsem jeho dopis z Podařilo se mu po skvělé povídkové knížce S něžnými drápky až v roce konečně vydat román Občan Monte Christo, který měl napsaný už v osmdesátých letech a který tehdy nakladatelští cenzoři nepustili do tisku.

Kdyby tenkrát vyšel, jistě by to byla literární událost, avšak začátkem devadesátých let se sem valilo spousta nových titulů jak ze samizdatu, tak ze světové literatury, a tak tato skvělá kniha už nezaznamenala větší ohlas. Bylo pro mě velkou ctí, když se na mě Vladimír obrátil, abych jeho knížku ilustroval kolážemi. Předloni v červnu přišla další jobovka: Znali jsme se a potkávali bezmála třicet let.

Saša byla velmi energická a emotivní, v mnohém jsme si notovali, ale také občas docházelo mezi námi k nedorozuměním. Když jsem pracoval na Psychiatrické klinice, často jsem z práce zamířil na Vinohrady, do ulice U Vodárny 4. Po cestě jsem koupil láhev vína a dlouho do noci jsme vedli řeči o literatuře a životě… A další ztráta: Byl to zarputilý bojovník, přesto, že ho režim vyhnal od novinařiny do stavebnictví, nevzdal to, večerně vystudoval průmyslovku, stal se stavbyvedoucím, bral docela na tu dobu slušný plat.

Ale pamatuji se, že za mnou chodil a chtěl, abych mu od psychiatrů sehnal nějaké léky, které by zaháněly únavu, aby mohl ještě po práci na stavbě po nocích psát román. Tenkrát jsem mu řekl větu, kterou mi později několikrát připomněl, protože prý pro něj byla iniciační.

Když takhle u piva naříkal, že nemá čas psát, řekl jsem mu: Tam, kde dělal dřív šéfa, tam nyní dělal toho nejposlednějšího s mizerným platem, ale konečně začal psát vytoužený román Dranciáš. Na práci nočního hlídače na stavbě zlanařil oba gloreťácké Zdeňky — Lebla a Šimanovského. Byla to literární trojice nočních hlídačů, kteří hlídali víc hvězdy než panely, které by svedli nepozorovaně ukrást leda mimozemšťani.

Letos u příležitosti vydání knížky veršů Jirky Kukaně jsme se sešli v nebývalém počtu v Krytovém divadle Orfeus Radima Vašinky. Tam někde v tom přátelském klokotání v protiatomovém krytu se zrodila myšlenka na společnou knížku přátel, kteří jsme se v sedmdesátých a osmdesátých letech stýkali.

Řekli jsme si, vybereme každý cca veršů z toho, co jsme za těch 30—40 let napsali, připojíme k tomu pár vzpomínek nejen na Gloret, ale i na naše setkávání s ostatními literárními přáteli…  V osmdesátých letech s námi chodil do kurzu tvůrčího psaní Lidové konzervatoře Karel Uchytil a pak se s námi zúčastňoval nejrůznějších společných akcí.

Protože měl nakažlivý úsměv, říkala o něm Berková, že by krásného Uchytila měli namlýt a dělat z něj antidepresiva. V kalných ránech, po všech těch bujarých večírcích, kdy všichni byli zmuchlaní, s kruhy pod očima a s žaludkem na vodě, přicházel Karel, ve světlém obleku, nažehlený, s úsměvem od ucha k uchu, a tu a tam někomu dal herdu do zad, řka: Jel jsem s ním na pořad, který jsme měli mít s Plzeňáky v Karlových Varech.

Karel řídil svou novou Dacii a sotva jsme vyjeli za Prahu, přehlédl dopravní značku a střetli jsme se s náklaďákem. Snažil jsem se ho oživovat podle praktických instrukcí ze zdravotní školy, ale zemřel mi pod rukama dřív, než dorazila sanita… V kalendáři bylo Havran Karlu Uchytilovi   Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!

Havran  Snadno též se ztratí hroby neoznačené pomníkem či deskou. Rez pokryje číslo na železném čísláku k nerozeznání a je konec. Romantické Olšany   1. Noc udeřila den za uši z čumáku se řine tma tma lepkavá tma funerální Noc si přetáhla přes hlavu černou punčochu noc tiše vklouzla do smolných dřeváků noc obula si rakve dupe na schodech Lampa je sasankou která se ve tmě rozvíjí jasným hlasem můry volá: Kde jste mé bekyně ke mně lišajové ááá pěkně vítám pane smrtihlav Sanitky hasiči strážníci houkají jak na lesy Černý nákladní furgon poštovní auto smrti jede tiše Černý balíky složte támhle dozadu všecky jsou adresovaný na Věčnost to se nedá splíst Z krematoria stoupá černá stuha dýmu a převazuje nebesa Copak je bůh nějaký adresát?

Tak vy byste rád prodal svoje tělo k vědeckým účelům? Hm — a co je na vás zajímavého? A kolik byste za sebe chtěl jak se ceníte? Poslyšte nechcete raděj u nás umejvat oblíkat mrtvoly? Na rakvi sedí funebrák: Na zarostlém hřbitově chovanců bohnického blázince jsme se líbali Náhrobek byl stolem pro víno a víno výtahem do oblačných oranišť Kde romantický rozsévač rozhazoval slova Kabala Zen Eucharistie Víš že Tao se nachází i v odstřiženém nehtu? Co kdybychom si pustili plyn to by bylo krásné při milování umírat Zatímco jsme ze svých těl strhávali roušky tajemství pouštěly nám stromy výživný kyslík s ptačím zpěvem Ti dole blázniví podzemníci natáčeli periskopy květin a šmírovali O pár dnů později na mejdanu odešla s kýmsi vedle do pokoje a zamkla snad abych nešmíroval  Ó ty krutá Irenie!

Díky vřelé díky za tvou milosrdnou přítelkyni Já opravdu nevím co pro tebe můžu udělat jestli chceš Ó ty krutá Irenie! Slyším se jak koktám: Děkuju… si hodná ale já… nemůžu já ji pořád ještě miluju Ještě slyším smutný smích nad ránem smích který skoro vzlykal: Tak se běž bodnout tys ale pořádnej osel Má jemně zkažená Irenie z vína a z poezie prokletých básníků vymyslela nový literární směr: Žebra nůžkami na drůbež když se vyřežou z těla orgány a odloží na vozíček vybírá se obyčejnou kuchyňskou naběračkou šarlatová tekutina z hrudníku Tmavá hladina nitra odráží zářivky nad stolem i nahnutou tvář — Ještě mi prosím vás zvažte mozek no jasně edém jako Brno!

Nádory infarkty embolie žádné Tajemství smrti po heroické bitvě lymfocytů zmasakrované bojiště Staří Egypťané při balzamování mrtvých vkládali do jejich těl místo vyňatého srdce z kamene vytesaného skarabea aby při posmrtném soudu srdce nemohlo svědčit proti nebožtíkovi — Tady než zpátky všechno zašijí občas se jim popletou vozíčky s orgány Tak co k tomu řeknete Slavný soude?

Kde jsou mé košíčky? A mé koše rozkoše? Kde jsou mé zámořské plavby? A kde je všechno mé a mé a mé Kdo to tady mečí? Jenže je to všechno už poněkud zamrzlé Shora se můžu dívat jak pod ledem mrtví jeleni plují jak zespodu parohama kreslí výhružné rýhy 7.

Kdopak mi to nanosil do postele sníh? Kdopak mě to vlídně upozornil že gauč má ty samé rozměry jako hrob? Jakmile jitro zabrzdí u postele ty naskoč potřes vosím hnízdem v hlavě a do útoku! Svět je slaďoučká kořist nachystaná jen pro tebe Urvi si kam dosáhneš a sahej vysoko čapni modré z nebe a uvař v něm prvního votroubka Každej se nechá vopískovat jen musíš vědět z který strany na něj s tunelem Pro někoho je tejden: Kam pádluješ v té truhle truchlivče?

Byly dny kdy jsem se plavil nazdařbůh vplétaje červenou nit bolesti do lan kterými se napínají plachty i tak to dost bolelo když plavčík v hrudním koši vykřikl: Země prsních bradavek a klínů na obzoru! Byly dny kdy jako racek chechtavý hnal jsem se za každým odhozeným vajglem Na rakvi sedí funebrák: Někdo si svaří v duši zlé víno a koření hřebíčkem rakvářským Někdo zatleská svému živobytí a vidí: Copak to svírá v pěstičkách?

Ruce pryč dejte ty pracky pryč! Nechte mě nedotýkejte — Pochopte laskavě že sebevražda je nepřiměřená sebeobrana! Vy chcete s životem boxovat anebo hrát na piáno? Stačí otevřít skříň přejet prstem po klávesách ramínek vysoké cé: Pak už je pozdě na bychy když černým fixem ti na stehno píší: Když na vsi někdo umřel pan řídící učitel nasadil jehlu do drážky a z propastí tlampačů vzlétali zvonihlásci bim bam bim bam Černý ptáček Umíráček na okno zaťukal jako by chtěl ze skla písek vyzobat bim bam padaly švestky za plotem bim bam bim bam Na starobylém velocipédu se širokými ráfky přijížděl kůžičkář zvonkem na řidítkách vyzváněl — krááličíí kužéé krááličíí Když někdo na interně umře tři sestřičky nad ním stojí já ti oči zatlačím já ti bradu podvážu já ti sejmu prsten A pak se jedna vrátí pětkrát škrtne než si zapálí a koktá: Havrani za nohy ho táhli Malým zvonkem vyzváněl kůžičkář — krááličííí — kužéé krááličííí —   ptám se a ptám a je tam celá zoologická zahrada a neusínám Na konce svých vlasů připoutám trudný myšlenky budu se točit jako kolotoč točit dokolečka až udělám bác Na rakvi sedí funebrák: Ale kdo dnes nebere oblbováky?

Raděj na to nemyslet! Tam na dně hryžou proudy hrany kamenům Raděj to zaspat raděj to zaspat A kdo nás probudí?

Kolony aut stály tiše uprostřed listopadových polí přikryl jsem mrtvého přítele dekou Silnice plná skla suchá tráva kolem krajnic v čerstvém oraništi vůně hlíny a havrani — kužéé krááličíí kužééé — Do měst přilétají pterodaktylové usedají na společné antény a krákorají Porucha bude na mém přijímači V hlavě mi zuřivě vlaje černá vlajka zaražená žerdí v srdci Přiviň se miláčku i ve spánku celým tělem ať přes kůži cítím jak tvá krev píše Braillovým písmem Letos jsem nestihl zrýt záhony shrabat listí Dívám se často na náš ubohý karlínský dvorek Kromě holubů a vrabců snad jen pár sýkorek Avšak minulý týden na lípu pod okny kde se vzal tu se vzal: Ozvěny, které se nevrací… Když mě Mirek Huptych opakovaně vyzval, abych coby zakládající člen Gloretu — který se obdobně jako se VŘSR slavila v listopadu, jmenoval Club 69 podle roku svého počátku — marně jsem šátral v chátrající paměti, snaže se zahnat do houfu předávno rozprchlé gangliové buňky… Kdo mě zná, a to jste všickni — je mu jasné, že je to dílem největším a nezpochybnitelným Práce C2H5OH, tedy alkoholu, kterýžto jsem vrchovatě konzumoval pod heslem: Panáka tam zazděte, na opici nehleďte!

No a to, na co jsem si ještě z předetanolové doby vzpomněl, popsal už Mirek. Beztak se naše vzpomínky protínají, takže se můžou klíďopíďo dublovat v mé interpretaci. Podal mi studenou ruku v úrovni prsou, takže jsem si chvíli myslel, že ji má kratší, a drobet zapochyboval, zda v Clubu nebude takových víc… Byl jsem totiž dost pyšnej na to, abych si myslel, že jsou po stránce básnictví na mě všichni krátký!

Nevím, jestli mezi heterosexuály může tak nahonem přeskočit nějaká jiskřička kamaráčoftu, ale mezi Mirkem a mnou se něco takového odehrálo, a tak hned po klubové introdukci jsem si znovu namastil pysky byl mrazivý leden a v poetickém rozpoložení jsme doputovali na Můstek do vinárny U Tří bílých beránků. Vytáhl jsem sešit pečlivě a úhledně přepsaných básniček a Huptych k nim vtěloval svá stanoviska sedmnáctiletého kritika. Vtom — aniž bychom si cokoli objednali — přitančil rozněžnělý vrchní se dvěma bílými dvojkami a že je to pozornost podniku.

Což o to, podnik to byl čistej, ne moc drahej, jenže plnej buzerantů dnes se jim říká gayové , což jsme zjistili díky bližšímu ohledání a vtíravému očnímu kontaktu natěšených hostů — včetně personálu — kteří si jistojistě mysleli, že v tom jedem s nima… Gloreťácká zima přešla v jaro, léto, ba i podzim a my toho — pohříchu nejčastěji jen ve třech se Zdeňkem Šimanovským, který vše pořád řídil — stihli dost na to, abychom si mohli namlouvat, že máme světu co říct!

Občasné společné výlety byly poezie sama, mám-li té vzpomínce obrátit kapsy — krásné slovo bylo pro mě personifikací života jako takového. Gloret bylo všechno kolem mne a já se nebránil vybičovávat se k novým a novým básničkám, s nimiž jsem šupajdil za Mirkem, který jim čas od času homologovanou síťkou vychytával mouchy — tedy pokud jsem na to byl ochoten přistoupit byl to jediný člověk, kterého jsem nepodezříval z machrování, protože byl až dojemně upřímnej — kteroužto etymologicko-entomologickou činnost jsem mu rád vracíval.

Protože mi poezie učarovala natolik, že jsem jí byl promáčený i promaštěný ty přívlastky si odporují, poněvadž omastek nepustí k tělu vodu a na zmáčeným těle se mastnota neuchytí a skane k zemi…, ale takový byl už holt můj postoj ke slovu a ději , setkávání s veršovnými blázínky pro mě byla jedna velikánská paleta veršů, v níž jsem namáčel všednodenní štětečky — abych to kainarovsky zbásničkoval — a zadělával si tak na potencionální nevšední vzpomínky.

A stejně si myslím, že jsme tehdy byli tak trochu kasta, my gloreťáci, a i ve stínu oficiózních postaviček, které se opíraly o pěticípou, jsme se hřáli na výsluní zájmu. Tedy pokud ti kolem nás neměli vybité baterky… K tomu měrou nemalou přispěl redaktor rozhlasového Mikrofóra Jirka Tušl, jemuž jsem tenkrát poslal celkem čtyři poetické dopisy podle ročních dob , které — jak říkal — jej inspirovaly k založení Mikropoetického fóra — tribuny mladých autorů. Jirka mě delegoval k setkání básníků ve Staré Roli u Karlových Varů a já tam v roce jako jediný z naší grupy třímal gloreťácký prapor.

Leč tam pro náš nápad měli pramalé pochopení, možná i proto, že jsem jim pozvracel schody až do sklepa — kam jsem chtěl vtulit obsah malé strany… Ale už tři měsíce nato jsem v ostravské celonárodní soutěži Generace potěžkával cenu coby absolutní vítěz a s gloreťáckou vlajkou u srdce mně tu palma vítězství vyrostla i v roce a o rok později.

Jakousi domovskou stanicí se pro některé z nás stal Klub v Michalské — semeniště poezie i hudby, kam Jirka Tušl zval známé i neznámé autory a muzikanty.

Měl jsem tu několik pořadů, které mezi čtoucími najdou své pamětníky. Jestli jsme tu ochutnali pár skleniček, nezřídka jsme pak pokračovali v laskavých vinárnách po celém území hlavního města. Stav ani pozdní hodina mně nedovolovaly dopravit se do dvacet kilometrů vzdáleného bydliště, takže jsem nikdy neodmítl Mirkovo pozvání, abych se vyspal na pitevně.

Přesněji řečeno v Nemocnici na Bulovce, kde Mirek skalpelem rozmlouval s nebožtíky. Jednou, když jsem potřeboval být dřív doma, stopnul Mirek nákladní avii s funebráky, co mu vozili nehybný příděl. Sám si sedl na kraj sedadla a že vystoupí u tramvaje. Funébr říznul zatáčku a Mirka, jak byl vmáčknutý v kabině, bylo najednou půl venku. Jeden z havranů ho v poslední chvíli zachytil, aby nespadl pod projíždějící auto, a okomentoval to slovy: To jsem s díky odmítl — představa, že vystupuju v Líšnici čp.

Co do Gloretu — právě s Mirkem Huptychem jsem trávíval nejvíc času, který už dávno přesáhl gloreťácké mantinely. Nejvíc jsme jezdili na Bezděz — holt Mácha táhnul romantické duše, a táhne doposavád. Jen s jedním rozdílem: Když jsme si — tuším před třemi lety — zopakovali pěší anabázi z Dubé na hrad, zdecimovaný Huptych se uložil ve stejnojmenné vesnici u rybníka do trávy a z posledních sil zašeptal, ať pozdravuji vlašt…, vlastně káňata nahoře, a pak mu řeknu, co je tam nového.

Nového nahoře nebylo nic, avšak dole jsem natrapíroval spícího Huptycha s povalenou lahví vyžahnuté desítky. V té době se Josef Peterka jakožto externí redaktor Mladého světa ještě neprofiloval v roli bolševika, jak jsme ho — žel — nemohli nevnímat až do Listopadu, než zmizel v propadlišti veršů a zapomnění… No nic.

Do líšnických strání jsem si nosil Šiktance, Šotolu, Palivcova Síta, všechny dostupné Mikulášky… Věděl jsem, že někde v pozadí stojí K.

Mácha a čeká, co to se mnou udělá. A dobrovolně jsem se nechal srážet k zemi verši Rusa Alexandra Kušnera: Jednou — chytřejšího kamaráda nemaje — jsem za ním jakožto za jediným gloreťákem-doktorem přišel v delikátní věci. Po jakémsi všivém styku s jakousi kdesi jsem si uhnal filcky, kteréžto bestie nešlo utopit ve vaně. Ve své psychokanceláři někde Na Poříčí mě Zdeněk nejdřív chlácholil, že to k poezii tak trochu patří a obohacuje ji to o nové zážitky — to abych neupadal do deprese, že už mi to zůstane — až mi nakonec poradil: Masaryka… Byla to divná doba i pro Gloret, který se však měl rozrůst o nové přírůstky.

Na záchodě v baráku, v němž jsme básnicky zasedali, přitočil se ke mně chlapík s fouskem a s tím, že ho za mnou posílá Petr Skarlant, aby mě vyhledal, že prý máme podobnou poetiku. A tak jsme se, močíce, představili a já dodnes nevím, jestli ho Skarlant poslal taky na ten záchod, ale jistý je, že básničky Jirky Kukaně — neboť on byl ten ulevující si mladík — mně vždycky pasovaly a já toho kluka mám od tý doby rád.

Jirka se tehdy zabýval telefony a já na něm jeden, takový béžový, vymámil. Chtěl jsem ho vyměnit za můj starý černý v archivu Ministerstva práce a sociálních věcí, kde jsem si na protest proti komoušům u vesla válel šunky a napsal fůru básniček do sbírky Žena na pravoboku vyšla až v roce Protože ty barevný drátky a bužírky byly pro mě portugalskej městys, něco s něčím jsem pospojoval, zauzloval a… a když jsem zvedl sluchátko, chvílemi se ozývalo regulérní vysílání rádia Svobodná Evropa což s komunistickým ministerstvem nebylo právě kompatibilní a do toho povely jako: Jednou, když jsem si chtěl podmalovat náladu ku psaní veršů, upadl mi reproduktor stereomagiče a urval se drátek.

K mému překvapení však ten reprák fungoval jako rádio a hádejte, co se z něho linulo? No zase ta Svobodná Evropa! Nedlouho potom jsem mamince vyměňoval šňůru u žehličky a po nestandardních zkušenostech byl připraven na všechno… Nesčetněkrát reprízovanou roli v mém životě hrál další Gloreťák — Lojza Marhoul. Hodnej, způsobnej, morálně bezúhonnej kluk z Čisovic, k němuž to i dnes mám přes kopec tři kiláky, ale z důvodu rozvinutého kapitalismu, a s tím spojeného nedostatku času uprostřed existenčního shonu, vídáme se poskrovnu.

Ne tak před pětatřiceti lety! To jsem jej sekýroval a ve jménu vesnické poezie mi máloco, co tehdy psal, bylo recht. Lojza mi odpustí, když napíšu, že jeho chtíč se onehdy odbýval toliko na papíře a ženy se mu nevyhýbaly jen v představách. Ale vařit teda uměl všechna čest! Jednou jsem ho vyzvedl doma a mašírovali jsme na Skalku u Mníšku. Fakt, že jsme vedli učené dišputace na téma matičky Poezie a fotili se s olbřímými bolševníky v rukou, byl jen předzvěstí toho, co jsem Lojzovi řekl: A to také byla svébytná vstupenka do naší gloreťácké společnosti a Lojzík, hotelovou školou v Mariánkách posvěcený výtečný kuchař, si nás nikdy nemusel kupovat delikatesami a la Marhoul, jimiž je pověstný daleko za hranicemi čisovické zahrady, na níž každoročně pořádá poetické sezení.

Pár dní potom, co byla ustavena Charta 77, jsem místo nemocného spoluvesničana jel do Krkonoš na výběrovou týdenní rekreaci. Kulturní referentka jménem Zita pořádala seznamovací večírek a každý kraj si měl něco připravit.

Já zašátral v gloreťácké paměti a vytáhl několik básnických es, která jsem pospojil do jakéhosi pásma, že lidi z našeho turnusu ani nedutali. Ale když jsem na pódiu zaúpěl: Huptych , tváře se jim potáhly barvou zapadajícího slunce, a nebylo to od jejich odpoledního padání na sjezdovce pro začátečníky.

Jenže když jsem byl u veršů Zuzany Trojanové: No a když před koncem produkce ještě zazněly veršíky Lojzy Marhoula: A tak vygradovaná poezie kamaráda Lojzy přesně oslovila erotogenní zóny roztoužené kulturní referentky a doprovodila mě do Zitina mansardového budoáru pod střechou.

Co bych vám Jarko, odpusť! A že jich bylo… Rok nato se mi na národní literární soutěži v Lounech natrhlo srdce a do tý průrvy spadla moje pozdější první žena-manželka, za níž jsem se v roce odstěhoval do Brna. Tím byly mé gloreťácké aktivity na dlouhých pět let, než jsem dal moravské metropoli vale, umrtveny.

S poetickými druhy Brožek, Huptych došlo k setkání jen při jarním vinném pochodu, který pravidelně pořádal někdejší redaktor Brněnského večerníku Jiří Pavel Kříž, dnes dlouholetý a výtečný divadelní kritik deníku Právo. Nevynechal jsem jediný legendární Křížův Koburk poblíž Jablonného nad Orlicí, kde jsem se s gloreťáky potkával a popíjel s nimi.

Nikdy nezapomenu na ostrovtip Pavla Vernera, který občasný záumný hovor usměrňoval do srandy. Tak se stalo, že měl jednou s sebou Huptych foťák, aby pořídil snímky, jež budou jednou historické. Toho využil Pavel, milý foťák sebral a spiklenecky na mě mrknul, že půjdem k nedalekému lesu jako na záchod. Prdlajs záchod — rychle obnažil panímandu a přikázal mi: Zatímco já byl možná nervóznější než sám autor, čapli jsme v žižkovském skladu Mladé fronty tašku narvanou prvotinou a valili ji každý za jedno ucho, čímž jsem získal i fyzický pocit, že pomáhám na svět něčemu, co budou generace našich potomků reprintovat do kožených foliantů se zlatou ořízkou!

Naše cesta do Karlína vedla potemnělým žižkovsko-karlínským tunelem, jenže my se nebáli nic — vždyť jsme s sebou měli Střelce, dokonce spoustu Střelců, takto autorských výtisků.

Stejné pocity k realitě jsme chovali v první knajpě, do níž jsme zabrousili a v níž jsme realizovali první zapití génia… Brněnská anabáze mne do Prahy zavála jen zřídka a vyjma toho, že jsem se já — přísný individualista — poprvé v životě musel zapojit v dělnické profesi do kolektivu a vážit si práce druhého, vyjma recenzí v Brněnském večerníku, díky Ludvíku Němcovi spolupráci s brněnským rozhlasem a členstvím v tamním Klubu spisovatelů, spojeným s výjezdy na severní Moravu a Slovensko, jsem na své literátství zrovna pyšný nebyl.

V tomto směru bylo pro mne vysvobozením, když jsem se po pěti letech a jednom rozvodu roku vrátil do rodné Prahy a nerodné, zato útěšlivé Líšnice! Byl jsem v Kristových letech, drobet ukřižovaný, prošlý malým očistcem.

O Honzovi jsem záměrně zatím nemluvil. Byl pro mne totiž malým zjevením, protože nikdy nebyl, a najednou Tu Byl — vysokej, sympaťák, co umí mluvit a píše mu to. Bylo to u Huptychů a seděl proti mně s tuším svou pozdější první ženou. Statistika mi nikdy nešla a existence Honzových pěti šesti? Díky Honzově vstřícnosti jsem v jeho střešovickém doupěti strávil řadu nocí, během nichž bych se po prodělané pijatyce dozajista nadobro ztratil v osidlech hlavního města.

Nadto mně už zpravidla nejel žádný autobus do mého venkovského sídla, a když jsem ho přesto zkoušel chytit, vídával jsem mu záda a mockrát šel do Líšnice pěšky, přicházeje za kuropění. Ale zkoušel jsem to i z druhé strany — z Dobříše — to když jsem v autobusu usnul po gambrinusu a přejel na konečnou… Honza míval záchod na chodbě a já se vždy těšil na ranní rituál v této místnůstce, odkud jeden mohl přehlédnout značnou část Prahy 6 a celý ten ruch ranního města.

Ale na co jsem se vždy těšil nejvíc, byl pohled na poličku s knihami. Ano, u Macháčků bylo tolik knih, že je museli dávat i na záchod, a navíc to byl full servis pro každého, kdo nechce přijít o svůj jitřní podíl literatury.

Nevšímal jsem si zde uložených klasiků, mě zajímal jen jeden titul: V souvislosti s činností, kterou jsem byl právě prováděl, mně název knihy pokaždé připadal — jak se u nás na venkově říká — signifikantní. Na jedné Macháčkově svatbě — čtvrté snad? Bylo to v Karlových Varech, ale víc z paměti nevydoluji, neboť ani rybniční koupel mi nevrátila střízlivý pohled na tu veselku.

Což o to, moje veselky byly taky veselé, aber die Enden — ale ty konce… V osmdesátém pátém, po návratu z Brna, kdy všude smejčil pelichající ocas normalizace, zametaje si únikovou cestičku před postupující gorbačovskou pěrestrojkou, jsem čirou náhodou zakotvil na brigádě v molochu jménem Řempo.

Za týden ze mě udělali vedoucího obrovitého skladu a já se stal králem i zajatcem provázků i konopných lan brali je od Berousků i z Pankráce… , šmirglpapíru, tisíců kotoučů kobercových pásek, které by spolehlivě dokázaly zavřít zobák všem těm neutuchajícím žvanilcům ze Svazu na Národní.

Pro moji tvorbu se nestala inspirující jen nedostudovaná zdravotnice Eva, jež byla pode mnou nejen z hlediska skladnické hierarchie, dočista jsem podlehl kouzlu zlodějny, pro niž podřízená, ale šikovná skladnice připravovala půdu. Při prohýřených akcích, naplněných poezií nevšedních nocí natahovaných daleko k ránu, v nenasytných skladových kamnech — když jsme byli líní jít na dvůr pro brikety — padly za oběť desítky patnáctikilových balíků konopí pro instalatéry… Díky takové žhavé inspiraci mi to psalo jako Belzebubovi seznam hříšníků.

Rovněž bilance mé řempácké anabáze byla důstojná: Mé dny všední, ale zejména básnické se tehdá jevily značně rozháranými a zmatek mnou cloumal na nejvyšší míru. Zřejmě se přenesl i do korektorny literárního Kmene, kde mi v té době vyšla básnička věnovaná plzeňské básnířce Helence Šlesingerové, k níž dodnes chovám rezidua kromobyčejné náklonnosti.

Životodárná tekutina tak dostala onačejší tvar a význam, když k ní přidali rozverné u, takže se z krvičky náhle stala kurvička.

Dodnes to nepovažuji za kouzlo nechtěného a při pomyšlení jsem stavu rudnout… Nové vztahy mě natolik schlamstly, že jsem popouštěl uzdu poezie a nebyl štont odnést do nakladatelství MF avizovanou Ženu na pravoboku. Když mi dal Mirek literární nůž na krk, že už je nejvyšší čas, převrátil jsem šuplík se zažloutlými papíry a předal mu salátové vydání mé příští prvotiny. Přepsal to — chudák — z těch cárů papíru, a za mne, který byl v toku, odnesl tu léty oprýskanou poezii do Mladé fronty.

Jenže já se k vlastním básničkám vůbec nechoval vždy zrovna příkladně. Něco jsem někde napsal, strčil do kapsy — a protože jsem často nelíhával ve vlastní posteli — asi to vyklouzlo z trenýrek či to vzal luft, když jsem usnul v terénu.

Neurékom těch básní padlo do ticha Slavkovského lesa u Kynšperka nad Ohří, kde jsme v Pidově režii šťastně odsilvestrovali. Vůbec všechny ty akce, které připravil Pepík Kejha, stojí dnes za víc než jen za vzpomínky. Moc ti, Pido, za ně děkuju! Takže ta patnáctistránková báseň, kterou si vyposlechli Honza Macháček, Pavel Verner, Mirek Huptych a ty zmiňované ovce… kdeže je… Voli ji vypili… A to chlapci říkali, že je moje nejlepší, co jsem kdy napsal… V té pošumavské krajině se odehrál taky jeden z nepěkných incidentů: Chlapci šli před námi pár stovek metrů a brali to, jako že si vedu z Vlastějova milou a oni nám dělají křeny.

A tak je napadlo na asfalt okresky vymočit obří srdce coby symbol rodící se lásky. Ale já se tenkrát vážně namích, poněvadž ta paní, jinak manželka primáře na plicním, byla pro mne zjevením uprostřed tehdejších nekonečných tahů. Ve slastných sedmdesátých letech jsme ale také odjeli silvestrovat do Vejprt v Krušných Horách, na samé hranici s někdejší NDR.

Tam se nejvíc vyznamenal Luboš Brožek, který se cítil být nastávajícím otcem, neboť jeho Dáša byla samodruhá. Říkali jsme si — soustřeďuje se, vnitřně píše, zaznamenává, usebrává se stran literatury, nechme ho bejt! Když Luboš po hodině přikvačil za námi do klínovecké restaurace, ptali jsme se: Proč jste na mě nepočkali, vy volové?

Jsem jedno kuří oko a sotva jsem se sem dobelhal. Dolů už to snad půjde samospádem. Navečer se ve vejprtském sále konala velká diskotéka, na níž se z širokého okolí sjela tancemilovná omladina.

Bylo to nevídané — jakmile maníci uhodili do kytar, všichni do jednoho se zvedli a svíjeli se v rytmu bigbítové kutálky. Kromě jednonohé odrostlejší obyvatelky pohraničí jsme jako jediní sedící museli vypadat coby ignoranti a nafrnění Pražáci, kteří pohrdají krušnohorskými akordy. Já se motal kolem místních, kteří instalovali takzvanou barevnou hudbu, a ve svých sněhobílých džínách značky Lee se připravoval na vlastní taneční produkci. Jestliže mne však zdejší frajeři dokázali akceptovat ještě tak na pokec, jestli v Praze ještě stojí Národní divadlo, kolik tam žije lidí a ták, moje mrouskání jim nějak nebylo recht.

A když jsem si ke svému nevázanému tanečnímu reji vybral tu nejpěknější buchtu, která patrně patřila zdejšímu vekslákovi s ochrankou, dílo zkázy bylo dokonáno. Jak jsem se tak vracel ke svým na ubikaci, utrousil Mirek: Chlapci, co nebyli daleko od rány, nandali mi jich totiž pár na dvoře za tu krasavici, až jsem se svalil na hromadu uhlí, která moje běloučký džíny přebarvila tak, že kdybych to byl tenkrát patentoval, mohl jsem za ten nápad, jenž se podobal plesniváčům, jež o mnoho později dobyly svět, sebrat pěknej majlant… Jenže nejintenzivnější vjem, kterej jsme si s Mirkem z Vejprt odnesli, měl teprve přijít.

Něčemu tak přízračnému, jako bylo vejprtské vlakové nádraží, se naše fantazie nedokázala ani přiblížit. Půlka obrovského nádraží, které jako by vypadlo z oka popisu Franze Kafky, byla u nás a půlka v Německu. Procházeli jsme obrovskou šedivou budovou se spoustou dveří, nikde nic a nikde nikdo. Sondovali jsme s Mirkem, kdy nám z tohoto veskrze neuvěřitelného a bohem poezie i prózy zapomenutého městečka kde jsme v antikvariátu natrefili na unuděnou a nešťastnou prodavačku původem z hlavního města, u níž jsem si koupil nedostatkovou Reynkovu sbírku , pojede vlak do Prahy.

V obrovité nádražní hale se proháněl průvan, který zjevně nepatřil ani Čechům, natož Němcům — v tom magickém bezpohlavním ránu nikomu nepatřilo nic: Až… až jedny dveře povolily a nám dvěma se naskytl pohled, jaký ani v těch nejsurrealističtějších snech neměl obdoby.

Blesková surová skutečnost viděného nám ani nedovolila štípnout se do tváře, je-li to vůbec pravda… V nějakém velínu, či co to bylo, s blikajícími žárovičkami, gombíky, páčkami a kdovíčím ještě, seděl na židli chlap v ajznboňáckém mundůru s červenou čepicí výpravčího na hlavě. To by samo o sobě byl prvního ledna hezký obrázek, ale tím obraz zarámovaný ušmudlanou nádražní oficínou zdaleka nekončil. Modrý stejnokroj měl ten člověk jen v horní části těla, spuštěné oblýskané kalhoty však se dotýkaly linolea, na němž klečela — podle insignií na erárním kabátci zřejmě místní pokladní, s hlavou kmitající v jeho obnaženém klíně… Málem jsme dveře zase zabouchli, ale ajzboňačka vykřikla: Náš pobyt v surreálnu tím však ještě neměl skončit — mezi desítkami oken a dveří byly jedny, které podezřele voněly po slepičí polévce.

Byly označeny malou hrdou cedulkou Restaurace. Nevejít dovnitř, když jeden vlastně oba potřeboval spláchnout ty snové, a přece tak funkční kontury nádražní felace, znamenalo by, že si z pohraničí odneseme jakousi duchovní kopřivku, která furt svrbí… I dali jsme si po pivu a probírali silvestrovské zážitky.

V rodinné hospůdce sedělo několik štamgastů, skrz otevřené dveře bylo vidět do domácnosti výčepního a na zemi v lokále si hrály dvě malé děti. V televizi nad pípou, na pozadí sloupkových hodin unavoval prezident Husák nejapným novoročním projevem. Ačkoli on byl možná i trochu japný, těžko říct, výčepní mu totiž zatnul tipec, ale pozor! Mezitím do knajpy dorazil na posilněnou nádražní gigolo, rozvalil se za umakartovým stolem a směrem k nejvyššímu komunistovi, který otvíral hubu jak kapr na suchu, začal troubit na křídlovku Il silenzio, u nás známou pod jménem Večerka.

Troubil dlouho a poctivě. A my si na to konto objednali rumovou rudnu a panáka jsme poslali křídlovkáři. Tahle příhoda snad úplně a nejvystižněji charakterizuje tu dobu reálného socializmu. Takhle jsme žili v hrabalovsko-kafkovské říši poezie. Jako frekventanta školičky tvůrčího psaní pod honosným názvem Socialistické akademie mne osud zavál na třídenní výjezdové školení-setkání do Hvězdonic na Benešovsku, kde jsem se seznámil s učitelkou-básnířkou a pak s ní kohabitoval v patře nad hospodou v Davli.

Nejužitečnější dividendou tohohle soužití bylo uspořádání literárního mecheche První Všekámošské konference a také poslední tamtéž. Už od rána jel v hotelu V Pivovaře, kde se akce konala, na obláčku vodky, ferneta i piva. Ale jináč se zadařilo, tedy aspoň prozatím. Brzy má učitelka obdržela takzvané křížkové lázně, které človíčka opravňovaly vzít si na ten týden s sebou oficiálního partnera, s nímž nesdílí toliko lože. I šel jsem si na havelský místní národní výbor pro potvrzení, že s dotyčnou žijeme ve společné domácnosti.

Zavilý dědek předseda mě odbyl se slovy: To ti přece nikdy nedám! Až konzumující dobráci mne uvedli na pravou míru, takže jsem se dověděl, že si ten mlsnej starej kocour na tu mou holku myslel. Ona totiž pro městečko občas něco dělala — vítání nových občánků aj. Protože jsem se už před příchodem do Davle posilnil ve Sloupu několika kousky chmeloviny, U Bendů jsem to přikrmil, v těsné součinnosti s párem velkých rumů.

A koho jsem na ulici nepotkal…? No přece toho mizerného předsedu, an si pod paží nese kulatej chleba z krámu. Byla to příležitost, jak narovnat mé uražené ego, a tak jsem na toho platonického obšourníka spustil: Při brzkém vyšetřování mně fízláci přečetli třináct sprostých slov, která jsem údajně na adresu zasloužilého komunisty užil, a obvinili mne z útoku na veřejného činitele.

S ohledem na to, že zdivočelá bolševická kobyla už od lednových událostí toho roku 89 kopala jako zběsilá, hrozily mně strašlivé čtyři roky žaláře, neboť můj ojedinělý protest považoval soud za kontinuální protisocialistickou snahu demontovat státní zřízení dělníků a rolníků. Jen zásluhou kolegy básníka Františka Taliána — dnes mého zaměstnavatele — a jeho šikovných známých právníků jsem se nedostal do temnice, ale na náhradní rozsudek padl veškerý honorář za prvotinu Žena na pravoboku, ba ještě víc… Koncem osmdesátých let jsme se s Mirkem Huptychem na jednom z výletů dostali k Máchovu jezeru a tam tváří v tvář rudé kouli na západní obloze — po krk ve vodě a s lahváčem v horních končetinách — přísahali nenávist k Ivanu Skálovi, Donátu Šajnerovi a všem těm nýmandům a šaškům v cirkusu zvaném Česká literatura, kteří — žel — třímali veslo Československého spisovatele.

Na zpáteční cestě vlakem, značně zdecimováni, ztrestávali jsme zbylé flašky 6 ks a já se v cizím kupé krutě zamiloval… Bylo září Svatbu jsme měli v salónku Klubu spisovatelů a básníci mi byli oporou. Číšník Venca Tumpach mi blahopřál typickým: Byl tu s námi Michal Černík, kterého před pár týdny udělali tajemníkem Svazu.

V náladě, která mě neopouštěla i proto, že jsem tu měl do čeho píchnout byla z Plzně, víc vám neřeknu , jsem Michalovi sdělil, že je člověčí kurva, která v tom prorežimním maglajzu jede s nima. Tááák — a teď už si v lepším případě ani nepublikneš, říkali mi… I přišel konec zámeckého žvanění, den jako vymalovaný — Ještě při příjezdu do Prahy jsme si říkali: Což takhle na Národní třídu…? Na nás se tedy nevztahovalo anonymní případné heslo: Na bouřlivém svazovém sezení, odkud už neměli sílu nás vyhodit, ještě konzervativci hřímali socialistická klišé.

Hlásil jsem se do placu a Franta Mandát, který seděl proti mně, nevěda, co chci povědět, křičel: Prosím vás, vy pořád máte plnou hubu socialismu, vždyť za chvíli žádnej socialismus nebude! Jenže mě překřičeli jiní a jeden z mála, co to slyšel, byl Jirka Stegbauer, který pro změnu vyhrožoval, že na Vypichu jsou tanky, děla, armáda, která celou revoluci rozdrtí a smete nás.

Když jsme s Jirkou po letech telefonovali, přiznal, že jsem byl tehdy jediný, kdo to s tím socialismem řekl nahlas a měl pravdu. O tom, jak jsme byli touhle mašinerií strachu a konfidentství poznamenaní, svědčí má vzpomínka z ledna , když jsem — chtivý Západu a nepoznaného — odjížděl na pár neděl s bráchou do Kanady.

Pár kilometrů před hranicí s NSR jsme museli půl hodiny počkat, než přejedou stovky tanků, které ze setrvačnosti hlídaly ten socialistický ráj před kapitalistickým peklem. Když jsme se blížili k celnici, běhal mi po zádech mráz a já čekal, že pokud odněkud nevyskočí nějaký maskovaný maník a neobviní mne z protisocialistického počínání či smýšlení, nabeton u mě vyštrachají fatální chybu v pasu nebo řeknou, že jsem hledanej… A přišel vymodlený kapitalismus, rychlá střídání zaměstnání — do jedné redakce člověk vlezl, aby za dva měsíce zjistil, že nemají na výplatu.

Ve druhé, třetí, čtvrté to bylo obdobné. Napsal jsem snad dvě stovky kainarovsky laděných rozhlásků pro Dikobraz, Národní listy a dnes už fakt nevím, pro koho ještě. Doba byla natolik horečná, že co se stalo včera, třikrát neplatilo dnes, a mně bylo každý den jak na počátku světa. Byl to i čas nezávazných večírků s překvapivým koncem: Tato nebohulibá činnost, mumraj v osobních vztazích, existenční patálie, které nemohl zahnat do kouta ani permanentně rozzuřený býk mého neodůvodněného bohémství — ale taky sbírka Slalom mezi růžemi, jež měla vyjít v nakladatelství Československý spisovatel nakonec ji zásluhou Honzy Macháčka vydala Mladá fronta v ojedinělé spolupráci s Čs.

Slabost pro radosti života se změnila na srdeční slabost a já mohl v horizontální poloze zpytovat své gloreťácké svědomí. Ještě před tím se znovu objevil Pavel Verner a nabídl mi redaktořinu v Týdnu, který nahradil Zemědělské noviny. A tam mne postihl další, veskrze nepoetický karambol. I řekl jsem si skálopevně — básníku, drž se svých trochejů a jambů! A protože mně nějaký cucek způsobený neurvalou pěstí způsobil kolotání v krvi, na nukleární medicíně mně učinili utrum s radovánkami poukrytými ve veselé sklenici.

Sajrajt, který jsem bral na ředění krve, byl utrejch sám o sobě, ale ve spojení s alkoholem se jeho účinnost zmnohonásobila. Tak se stalo, že na vinobraní ve Znojmě málem můj krámek s básněmi osiřel! No — nedejte si na vinobraní víno… Když mě v improvizovaném zdravotním stanu ošetřovali, protože knoflík u kapsy košile úplně skákal — to jak srdce prohánělo aortu — pochopil jsem, že tahle cesta nevede na záchytku, ale na máry… 4.

Dobrovolně jsem však musel zpřetrhat všechny vazby na své literární přátele, neboť vábení sirén je veliké, a ve své abstinenční kobce se celá léta choval příkladně a bez jediného hříchu. Nejdřív žádné, později sporadické schůzky s kamarády od básnického i epického fochu mně musela vynahradit nesnadná a někdy ubíjející profese publicisty.

Protože jsem měl najednou fůru času, chytil jsem ho za pačesy a s u mě do té doby nevídaným usebráním, zklidněním a pocitem odpovědnosti jsem coby šéfredaktor kočíroval několik časopisů někdy i víc najednou.

Bohužel na vlastní tvorbu léta pohlížím z patra fatálního zaneprázdnění jako na něco, co si, já bláhový, nejspíš schovám do důchodu. Ten čas, jenž jsem rozhazoval rukama plnýma piv, se pro mě stal nedostatkovým zbožím a šafránem všedního dne včetně víkendů.

Vždyť i pro napsání těchto gloretin jsem musel vyšetřit chvilky, jež přerostly v dlouhé hodiny, které zas musím urvat někde jinde. Což takhle z věčnosti, která už nás, milí dědci, nezadržitelně čeká za bukem…? Na prsou ti sníh ulpívá a vrší se do lavin když mlčky dřepím u piva s rozumem bolavým Dáš se pak cestou za plotem třebaže nevíš kterou Za plotem všichni ďáblové na vidle půlnoc berou Jako list s tajným posláním na prsou ti sníh leží Široko daleko k dostání luna jak bílý nežit Položím ruce-otepi na list kde tuším ovál A jen proto se oteplí abych jej dešifroval.

Po chodbičkách děti píší kosočtverečný znak s výmluvnou jistotou jednou být vším nikoliv naopak až soumrak nad třídou vyžene jim to z hlavy a dětství zbyde navíc Vstávají když je čas I štěně Nikdá neví komu paci Zdlouhavě otupené vracejí tělům tvar Aby se neřeklo tak ona mu dá dvacku starýmu pardálovi Pardál odchází olovo v nohou ve zdviži loupat oprejskanej lak Zatímco zůstavené dámě uniká z prsou plyn v kolenou pily dělají paseku Chtíc ano chtíc padne do klína otýpka smutku Ví své ta paní A proklíná Pěkně si hlídala měsíčky Teď jestli to neumře chtělo by to novej nábytek Ze všeho nejdřív k rajčatům dát kůl netěšit se na vánoce Marjájéžíše kýchl pokoj chronickou rýmou nepořádku A vědí dnešní noviny přestárlé svatostránky dějin Ságu o zamyšlených dlaních žen — Žalovat — Čertví komu Leda vzít zpátky noc Nešť bude to lump to musí být lump Aby nám vyhnal krysy z domu.

Utři si lásku do srdce Prosím Víš sex je rýma naší doby Nevolník snů desátkem prosycen na dámském jsem si zvyknul robit Zápalnou šňůrou naděje Ten pták a na ovoce zapomíná Vracím se domů oklikou Ach jo přes vášně tři touhy sedmery Adam co mu všichni hadi hrajou na nervy sólo první nevěry Ne není špatných rolí Kulisy slov — ty dělají scénu scénou když citoslovíš bulisi buli To je jedno Stejné dnes už nic nevyletí Jen milostný hevery mně zvednou náladu na eventuelní děti Dovol mi abych v tom byl po prsa od krku sťatý první ženou s níž váček roků letmo profrcav píšu teď báseň poníženou Až k noci vytahané dny K ránům ve kterých můj syn někde hajá Plaváček v košíku adoptivní řekou Nelituj miláčku já už jsem to překous Do smrti o něm nesmím ani anunk Průsvitně šklebí se stoličnaja — — — Chci tě jen tak bez přílohy Pepř sůl zato však třikrát porci masa naklepat naříznout Už se třesu jako bych náhle měl jít na sál Steh za stehem se rána hojí Snad bude už dobře o vizitě těkavých očí Nechci podlízat — prošitý prošívaje chci tě Utři si lásku do srdce Aha — i dej tam ceduličku NEBRAT Chci tě kdyby to mělo stát dvě žebra — kdo neriskuje všechno prohraje Praha — ta udělá svoje Praha A z Karlina je vidět do ráje —.

Jsem akorát v těch českých letech Slamník vycpaný růžemi růžemi řádně odleželými s tryskáčem touhy pro čin kamikaze s přáteli šitými na míru Klasická anamnéza: Jestli si přihnul stvořitel esli se mu popletly lahvičky pak je to s váma nemlich tak Ale s tím už se holt musíme nějak vypořádat Já jezdím terénky v kotlině tvého těla — žel někdy přes trenky Neškodila by lekce ze strojnictví Mluvím zde o pohlavních šroubech hurá napevno Tak si nás budou pamatovat A potom dá-li vzduch koupí nám někdo fotografický aparát fabriku na vzpomínky Cvak moje mrško šest krát já tvůj tygr Bill devítka Ten padací most pod sukní ta studně ty švédský koule to přece nejsem já alébrž Karlštejn Jemine jemine ty všechno šmodrcháš už i tu báseň A co mám podle tebe dělat?

Spát jako dudek s fešnou otázkou: Kudy se přidat a kde plyn? Než přišlo to tak rychle jako se vchází do pitevny Přidržovat se pohyblivých madel ještě neznamená dodržovat bezpečnou vzdálenost A ty hm?

Já enem za srdíčko — — — Tak vám jdu rovnou z koberečku dvě míle do vzpřímení opřen o antiberle menší o hlavu šéfky Stopnout si dekolt poprsí rukama jež jdou do obrátek Hle už jsme namydlený děti On jak ňákej dortík vplouvá do úst a do utěrky pleti A pohádka se stydí Za sedmerými ženami za sedmerými líbánkami v krajině prsů údolíček žil byl Toník Platoník Až narostly mu fousy Au Na ty krápníky už nestačí DIU JEVÍČKO Sorry sorryčky snad jsem vám neudělal bebíčko Naopak Ó a tedy vážený jak vyrážka státního návladního vyrazím za humna slov abych mohl říci RÁD Soudruhu miláčku začíná druhé dětství trochu si pohrajem kyblíček tunel potrat Už to zas motáš Hřebík od Diora fiží z cukrárny Co víš Co já vím píšeme mokré dopisy na spodní prádlo trávy Třesme se až nám známí namixují posudek S ledem?

Některá ty dvakrát kovaná městka hledíš si činžáků jako garderóby Ale tam u nás tam u nás na vesnici toho slepičího trusu kolkolem A pak — ty bytosti ty bytosti Babičko neviděla jste tudy jíti mé básně? Slib jak rodný brácha peří že samotná samotinká Však z milostné jednotřídky muži hledí do Nevěřím Ale jinak děkuju Děkuju za tu událost ptačího významu Chceš můj zvětšovací přístroj?

Tak si přijď přijeď přilítni Budu tam stát jako hladký průběh s voňavými košfátky jen kváknout: Tady nás máš Jsme tvé naolejované plány iluze A je nám zima v pivní lázni Za rok jsem zhubnul o dvě básně Poeta ve mně ňáko hapruje Neboť Apollinaire není totéž co Apolinář Ale jsou ještě drápky drápkatý Grandhotel NADĚJE uzamčený přijme za výhodných podmínek střelené ideály trasu Ň metra do háje reakci na měsíčky Já pořád ztrácím klíčky A jak jste na tom vy?

Vyjedeme si všichni jednou do Lysé Sochy mír kámošství a ták Bohdá splyneme čtvrt hodiny před limitem Přihlásit kdo se brání A odpustíme si ošklivé dopisy jak v Lysé tak i nad Labem i všeliká modlící zařízení neboť máme se Propříště: Nejsme tu na čůrání Tak zatím těpéro gudbáj Počkejte chvíli dáme řeč Pánové: Gloret je pryskyřice modřínů, stromů rovných a pevných, z nichž se dělají stožáry plachetnic.

Našel jsem tohle slovo ve slovníku a stalo se názvem pro náš literární klub, který se scházel nejdřív na Žižkově, potom v klubu v Michalské ulici a v nemocnici na Bulovce, kde pracoval Mirek Huptych. Díky němu jsme tam uskutečnili v sále na zámečku řadu besed. Zúčastňovali jsme se soutěží a posílali jsme pak jinde některé porotce …tam, jiné ne. Popíjeli jsme až do rána a jednou jsme se tak ocitli před němou barikádou. Dlažební kostky z polystyrenu byly kulisami pro Vávrův film Osvobození Prahy.

Začali jsme je po sobě uprostřed Staroměstského náměstí házet, a tak jsme oslavili pražské květnové povstání pod vlivem rulandského šedého. Potkávali jsem se často v podzemním klubu v Michalské, ve společnosti autorů a čtenářů časopisu Divoké víno, který řídil Luděk Hess.

Každý jsme si tam nosili svoje strasti a radosti. Svorně jsme je v tom středověkém sklepě zalévali červeným, kamarádili jsme se, hádali a pomlouvali, jindy jsme si vyznávali přátelství a zpívali při kytaře, občas i jeli na výlet. Nejdál jsme snad byli v Nízkých Tatrách v Roháčích. Barevné obrázky z téhle barevné a prosluněné výpravy mám.

Setkávání nám dávalo pocit, že někam patříme, a podobně to měli naši přátelé na Moravě: Jiřina Kalabisová, Ludvík Němec a další. Jedním z těch, jejichž jméno jsme vyslovovali s úctou, byl Jan Skácel. Pan básník z Moravy, který byl občas předsedou poroty literární soutěže ve Strážnici a se kterým jsme se jednou setkali u stolu plného sklenic a popelníků v moravské chalupě J. Dodnes si pamatuji ten večer a často jsem si v životě bezděky připomněl jeho verš: A když, tak jestli celí.

Podzim s Moravany Léta šla a my byli ve strnulé totalitě stále mladí. Mirek Kovařík nás zval do Zeleného peří a některým z nás, už dávno rodičům, vycházely texty ve sbornících mladých začínajících.

Domlouvali jsme se se Sašou Berkovou, že si časem v Domově důchodců založíme časopis a budeme tam pořádat programy autorů zelených a duchem věčně mladých. Komunismus odešel, kam patří, a my si mohli dovolit dospět.

Vesměs se nám to povedlo: Snad potěší i vás, čtenáře z naší tehdejší budoucnosti. Visí mi teď na prstě na oleštěném kovovém kroužku Patentní ten s hlavou vlčáka je od bytu Velký dózický hned vedle něj od ulice a zlatožlutý je od balkonu s prádlem a hvězdami Ten plochý zubatý od visacího zámku u sklepa kde mezi uhlím a bednou s bramborami občas zasvitne hrudka kočičího zlata A docela malý čtverhranný Tím otevírala dvířka svítilny na hrobě když tam doplňovala petrolku a znovu zapalovala zatrachtilou sirkou věčný oheň Nosila ty klíče pořád u sebe a jen občas mi je půjčovala se slovy: Ne abysi je ztratil.

Ty si takovej mák, potom bysi nevěděl kam máš jít…. A potom uděláme ještě několik věcí: Opravíme baterku Procestujem půl světa Sníme hlemýždě Změníme někomu život Ukradneme chryzantému Zatopíme si v kamnech Až na nás budou volat podruhé tak divně znervóznělí budeme dělat že je neslyšíme Náš pokoj se začne měnit v moře Strop se rozvlní a jako by se kdosi neopatrně dotkl vypínače zhasne slunce Zase budeme: Z fyzikálního hlediska vyšetříme tlamu drakovi povídá šéf, za přítomnosti člena požární stráže a pyrotechnika Vy mi provedete rozbor kovu kouzelného meče a s Nebojsou ať si promluví psychiatr Vy mi zapálíte keř nad mraveništěm a budeme ultraušima naslouchat jestli se tam ozve: Ale neozve pomyslel jsem si Holuby jsi taky nedonutil přestrojený za Popelku přebírat hrách A až nám princezna které sejmeme z čela zlatou hvězdu uprchne za hory a za devatero řek otráveně to všechno smetem se stolu jako děti když rozeberou budík Jenom paní která poklízí v laboratoři najde tu hvězdu po ránu v koši na odpadky Zamkne a zasadí si ji před sklem okna do vlasů A nikdy se nedovíme že byla královnou.

Zamilovat se do anděla to jde Hrát s ním různé ty andělské hry: Na bezdechou telepatii či na krásnější uzoufání Pokud mu nepokazíš účes náladu iluze Milovat se s andělem to je těžší Vadí mu strach z tmy a světlo křídla oko boží za monoklem poezie Ten trapas když mu v šeru ne a nejsi s to rozepnout svatozář To máš pak chuť přes všechnu tu něhu andělskou si nalít tři rumy do hlavy a sebrat se a jít k čertu. Jsme tři, ty a tvůj ideál a já Když na něj myslíš oči ti jen hrají a usmíváš se na mne přitom jako v ráji Jsme tři, ty a tvůj ideál… a já.

Jenom struna napjatá mezi dvěma pevnými body, netlumená pramenem vlasů či uchem nedoslýchavého, rozechvělá dotekem úderem nebo ozvěnou, zní Přičemž výška tónu je úměrná napětí struny a síla odvaze anebo strachu hráče Pro začátek si tedy budeme pamatovat že jen rozechvělá struna zní. Kleká si na zem pláče líbá ji na napomenutí nedbá Jsem jako list pane doktore jako list na hladině studánky ve které jsou hvězdy pravé Manželka již o něj nejeví zájem Poslední návštěvu měl předloni o vánocích Jsem jako sklep pane doktore seshora ke mně znějí kroky kamenných soch a chladnu Jídlo odmítá a většinu dne prosedí před oknem Na otázky neodpovídá Jsem pevný jako dům sestřičko se solidně okovanými vraty Pustil se dnes na zahradě pěstmi do pacienta Fazekaše který nakopl psa.

To bývá zlé když spěcháte: Ještě dopis sakra rukavice do čistírny a ten materiál na aktiv Musím stihnout tramvaj koupit postoupit si dál musím musím… To bývá zlé neboť ten dopis jste už měl mít dávno napsaný Tu dívku jste už měl držet kolem pasu a ještě jste neobědval A tak spěcháte v cizí kůži Spěcháte s vypůjčenými slovy Velmi spěcháte Naprosto se nemůžete zdržet neboť už jste vlastně jinde kdesi daleko vpředu o celý týden vpředu a klidně tam s jednou rukou v kapse zády ke stromu přání hladíte štěně u bleděmodrého moře času.

Sladím umělými sladidly, platím umělými platidly a je mi lépe. Den ze dne je mi lépe a lépe. Jen dobře mi pořád není.

Včera byl zadržen třiatřicetiletý N. Zadržený byl již v minulosti několikrát trestán za pokus o nelegální přechod státních hranic. Nepřátelské armády mají nejen píky, ale i bodáky. Tmavé dítě s nafouklým bříškem a očima plnýma much. Zavřete to, řekla jsem. Tak já to zavřu, ne? Sedící demonstranti jsou nakládáni do autobusů.

Kluk leží na zemi a rukama si chrání hlavu. Policista do něj kope bagančatem. Tý vole, řekl Píďa. Fakt, zavřete to, povídá Huptych. Vojáci se brodí rákosím. Já na to taky nechci koukat, řekla Míša nymfomanka. Náhodou, na Kubánce mi nešahejte, řekl Píďa. Tady teď dělá spousta Kubánců, viď, povídá Píďa.

Prej byli všichni v Maroku, řekl krásnej Uchytil, co před náma tají svou holku. A jak tak jde ten průvod, myslim jako prvomájovej — znáš to, ne? Pod mostem Mirabeau se Seina tiše valí, povídá Huptych.

No — a z tlampačů nad tím dechovka. A pak přišli ty Kubánci: Voni hrozně rádi demonstrujou, řekla Míša nymfomanka. A pak přešli — a zase normálka — jaks to řikala? No — a jedna ženská z tribuny, jak byla rozparáděná, do toho ticha zařvala: Za takzvanou hladovou stávkou stojí zájmy cizích mocností. V zemi je takzvaný hlad. Obě delegace pak položily věnce na hrob neznámého vojína. Dokonalá organizace přináší výsledky.

Grilované kuře lze s úspěchem rozemlít do karbanátků. Vedení podniku se usneslo, že musí dojít k závěru. Mladým učnicím se nový internát líbí. Na těchhle sedmnáctkách je nádherný, jaký voni mají nový, svěží, nevošahaný vobčanky, povídá Huptych. S takovou holkou je radost se nechat legitimovat, povídá Píďa. Já měl kamaráda, povídá krásnej Uchytil, co před náma tají svoji holku, to byl ďábel.

On si třeba stoupnul do fronty v drogerii a přes hlavy těch stařenek zařval k pokladně: Že měl ruce plný, tak jim jenom nadával, ale pak mu jedna sedla na rameno — a on, jak ji chtěl hlavou shodit, tak si ji vmáčknul do ucha. To ho naštvalo, tak tu druhou, co si mu sedla na stehno, vší silou praštil. Jenomže zapomněl, že má v ruce sekyru. Následkem čehož dostal velorex. Když slyším, jak se řehtáš, tak tě nechci vidět zuřit, řekl mi Huptych.

Mladík v bundě US Army nám pomalu, zřetelně říká, co si máme myslet o situaci ve světě. Druhý to může jen potvrdit, protože. Vezměme v úvahu a připočtěme k tomu. Proto, a proto, tedy, tudíž, a tak: Podívejme se na kreslené schéma. Já jednou znala kluka, řekla jsem. A ten Tomáš jednou s kamarádem močil před hospodou, a jak tam tak stáli a dívali se do krajiny, tak se vsadili, kdo má hysteričtější holku. A najednou z tý hospody vyběhla Tomášova Jája, vrazila mu z každý strany facku a zase zaběhla.

A tak Tomáš vyhrál stovku. Se ženskejma je to těžký, řekl Huptych. Jenomže bez nich je to votrava, řekl krásnej Uchytil, co před náma tají svoji holku. Bez nich je to nemožný! Víš co říká Pepík Souchop? Sametovým kontraaltem nás srdečně zve: Březový háj se s námi točí. Muž jede na koni.

Nahá sousedka tantra plzen

Czech mega swingers 20 sex příbram

Category: Tantra masáž MAMA SUKA SYNA SEXY BACULKY, Velky kozy nahá sousedka Sex strakonice on hleda jeho, Holky na sex plzen nahe zeny. srpen Provedu Vás cestou tantry, cestou plnou lásky - láskyplných doteků, VELKÝ PTÁCI NAHÁ SOUSEDKA, Zavolej mi a na všem se domluvíme. 5. květen Tantra plzen kundy. Home } Sex Pardubice } Tantra něco o provozování tantry. Je možno se o ní dozvědět v SM kraji cubky nahá sousedka.

: Nahá sousedka tantra plzen

INZERATY NA SEX SEX VIDEO A on se na mě zblízka podíval a zasyčel: Když se srdce zklidnilo a ztěžklé tělo zas začalo žít, zvedla jsem se z trávy; bylo třeba dojít k cíli. Stejné pocity k realitě jsme chovali v první knajpě, do níž jsme zabrousili a v níž jsme realizovali první zapití génia… Brněnská anabáze mne do Prahy zavála jen zřídka a vyjma toho, že jsem se já — přísný individualista — poprvé v životě musel zapojit v dělnické profesi do kolektivu a vážit si práce druhého, vyjma recenzí v Brněnském večerníku, díky Ludvíku Němcovi spolupráci s brněnským rozhlasem a členstvím v tamním Klubu spisovatelů, spojeným s výjezdy na severní Moravu a Slovensko, jsem na své literátství zrovna pyšný nebyl. Dobré je mít v každé místnosti alespoň jeden živý květ. Prosím vás, vy pořád máte plnou hubu socialismu, vždyť za chvíli žádnej socialismus nebude! Zelená je výbornou psychoterapií v předoperačních i pooperačních stavech, nahá sousedka tantra plzen. Nahá sousedka tantra plzen brzkém vyšetřování mně fízláci přečetli třináct sprostých slov, která jsem údajně na adresu zasloužilého komunisty užil, a povisle kozy xxx cz mne z útoku na veřejného činitele.
Rychlyprachy veronika black porn 258
HOLKY NA PRIVAT BONGACAMS 799